Bylo by možné věnovat pozornost znásilnění a sexuálnímu násilí?

Právě jsem dočetla blogový příspěvek Meg Stone, ředitelky bostonské organizace IMPACT, která se zabývá prevencí násilí a zneužívání. Ve svém blogu reaguje na odezvu, kterou získala prasečí chřipka v médiích mezi širokou i odbornou veřejností a mezi politiky. Konkrétně přiznává: „Když vidím všechnu tu pozornost, která se dostává prasečí chřipce, žárlím.“ Vypočítává, kolik prostoru bylo věnováno prasečí chřipce v médiích, jaká opatření byla zavedena, aby bylo zabráněno jejímu širokému šíření, kolik význačných osob se k tématu vyjádřilo. A srovnává s prostorem věnovaným znásilnění: kromě krátkých informačních článků o sexuálních deliktech či textů o „prolhaných“ ženách, které ze sexuálního násilí obviňují slavné sportovce (zpěváky, herce atd.), je této problematice věnováno minimum pozornosti. Mimochodem, když si zadáte do googlu prasečí chřipka, vyběhne vám 4 440 000 odkazů. Když si zadáte znásilnění, je jich 188 000. Trochu nepoměr, že?

Přitom statistiky ukazují, že znásilněných či sexuálně napadených osob bylo za stejné období přinejmenším dvakrát tolik, než osob nakažených prasečí chřipkou. A to musíme brát v úvahu, že velké množství znásilnění není vůbec hlášeno. Meg Stone nijak nezpochybňuje a nezlehčuje důsledky prasečí chřipky; pouze ukazuje, že je evidentně možné mobilizovat různé zdroje, které umožní aktivní prevenci a redukci konkrétních jevů. Proč není možné věnovat stejné množství pozornosti sexuálnímu násilí? Co by se stalo, kdyby se znásilnění začalo široce a fundovaně diskutovat jako zcela zásadní společenské téma? Kdyby bylo tak nedílnou součástí téměř veškerého zpravodajství, že by nebylo možné jej ignorovat?

Stejně se ptám i já. Ačkoli může být srovnání znásilnění a prasečí chřipky, resp. pozornosti, která jim je věnována, provokující, pro někoho dokonce nesrovnatelné, rozhodně vyvolává zajímavé otázky. Domnívám se, že přes skepsi, která srší z blogu Meg Stone, je sexuální násilí v českém kontextu patrně ještě marginalizovanějším tématem nežli v USA. Každopádně lze vysledovat velmi podobný, ne-li stejný, přístup veřejných institucí k tomuto tématu. Proč tu neexistuje široká, koordinovaná a interdisciplinární pomoc obětem znásilnění? Jak je možné, že tak závažnému problému není věnována neustálá mediální pozornost? Jak vidíme (nejen) na případu prasečí chřipky, zase tak složité to být nemusí.

Podle Meg Stone je v tomto případě hlavním rozdílem ne/přítomnost studu, stigmatu, popírání. Nakazit někoho, případně nakazit se chřipkou není zdrojem viny. Být znásilněn/a – to je téma, o kterém se nemluví. A pokud se o něm mluví, tak je v pozadí velmi často názor, že je daná osoba za svoje znásilnění nějak odpovědná. Asi je dost nepředstavitelné, že bychom nešli s chřipkou k lékaři, protože bychom se báli, že nás obviní z nezodpovědnosti či dokonce naznačí, že nic jiného jsme ani čekat nemohli. Bohužel se zde se ocitáme v jakémsi začarovaném kruhu: znásilnění a sexuální obtěžování je opředeno řadou mýtů a stereotypů, které znemožňují fundovanou diskuzi. Chybějící diskuze zase nahrává přežívání řady mýtů a stereotypů v povědomí široké (ale i odborné) veřejnosti (více k mýtům a faktům o znásilnění naleznete zde). Aby se situace mohla zlepšit, je zapotřebí komplexního přístupu: osvěty, vzdělávání, prevence. I proto se ptám: Jak dlouho bude ještě trvat, než se tisíce obětí znásilnění a sexuálního násilí dočkají patřičné pozornosti a péče?

Zdroje:

www.stopznasilneni.cz

http://bitchmagazine.org/post/swine-dandy-what-if-we-did-as-much-to-prevent-rape-as-we-do-to-prevent-h1n1

Autorkou tohoto příspěvku je KRISTÝNA CIPROVÁ, projektová koordinátorka Gender Studies, o.p.s.