Muži, kteří nenávidí ženy

V sobotu jsme oslavili Mezinárodní den rovnosti žen a mužů. Gender Studies mělo stánek v Praze na Andělu, kde jsme rozdávali noviny Půl na půl, ale také publikaci Pod hladinou: Fakta a mýty o znásilnění. Mezi kolemjdoucími byli i policisté, rozhovor s nimi byl opravdu zdrcující. Když jsme jim publikaci nabízeli, policisté ji odmítli a jeden z nich řekl: „Já jsem nikdy znásilněn nebyl.“ Když jsme na to reagovali, že se ale s potencionálními oběťmi setkává, odpověď zněla: „Ony si to přece zaslouží.“ Takovýto přístup mě prostě děsí a vůbec nepřispívá k tomu, abych se cítila bezpečnější.  

Když jsem se rozhodla psát blog o násilí na ženách, respektive o znásilnění nebo ještě spíše o tom proč se ženy musí stále bát mužů, bylo to ještě před touto historkou. Napadlo mě to v souvislosti s probíhajícím mistrovstvím světa ve fotbale.  V zahraničních médiích jsem si četla, kolik kondomů je potřeba dopravit do Jižní Afriky, aby muži, kteří se tam chystají, nedostali HIV od místních prostitutek. „Opravdu nevydržíte dva až čtyři týdny bez sexu?“, napadlo mě.  Nechám být, že se nikdo nezajímá o postavení žen (včetně prostitutek) v Jižní Africe, ale pouze o to, aby se fanoušci nenakazili a neroznášeli nám HIV v Evropě. Celá tato diskuze mi připomněla neustále přetrvávající zobrazení žen, jako sexuálních objektů pro muže. Reklamy, kalendáře, časopisy stále představují ženy v sexuálních erotických pozicích, aby se líbily mužům, protože proto tady ženy přece jsou, aby uspokojily sexuální potřebu mužů, kteří nevydrží bez sexu ani čtrnáct dní, když jedou na fotbal.

Proto se tedy bojím, když jdu večer domů. Média mě totiž stále přesvědčují, že pro muže jsem pouze sexuálním objektem a že muži bez sexu nevydrží. Bojím se, že pokud se mi něco stane, pokud bych se stala obětí znásilnění, policista, který se mnou bude situaci řešit, mi řekne: „vždyť vy jste si to zasloužila, měla jste hodně krátkou sukni a s tím chlápkem jste se v tramvaji bavila, tím jste mu přece dala něco najevo, co jste čekala?“

Já se ale s touto situací nechci smířit. Nepřestanu se snažit o to, aby se mediální diskuze změnila, aby ženy nebyly pouze sexuálními objekty, aby každý rozhovor na večírku neznamenal „chci se s tebou vyspat“,  abych věděla, že pokud ke znásilnění dojde, oběti se dostane pomoci, jak zdravotní, tak psychologické a tak i při vyšetřování pachatele, bez toho, aby byla její situace ještě zhoršována a zpochybňována. Snad se to jednou povede, protože ne všichni muži nenávidí ženy – a naopak.

Blog napsala Alexandra Jachanová Doleželová, zastupující ředitelka Gender Studies, o.p.s.