Znásilnění v médiích: začarovaný kruh

Ať chceme nebo ne, média vstupují do našich životů v podstatě každodenně. Možná si to ani neuvědomujeme, ale jejich působení se zdaleka neomezuje na předávání tzv. „objektivních“ informací. Média samozřejmě selektují, nejen o jakých tématech budou referovat (některá jsou tedy důležitější než jiná), ale také jakým způsobem. Podle mediálních teoretiků tak média v podstatě konstruují společenskou realitu. Proces je ale samozřejmě složitější: novináři a novinářky jsou také ovlivněni veřejným míněním, občas jsou zahlceni předsudky a stereotypy atd. Ty se pak odráží v jejich příspěvcích do médií, a tak se roztáčí spirála, ze které není úplně jednoduché vystoupit.

Pojďme se podívat na problematiku znásilnění v médiích. Nemám k dispozici statistiky, jen reaguji na opakující se jevy – většina mediálních zpráv, které jsem o znásilnění (potažmo sexuálním násilí) v poslední době četla, problematiku bagatelizovala a vesměs přesouvala pozornost v neprospěch obětí znásilnění.

Jak k tomu přesně dochází? Je zapotřebí zmínit, že i příspěvky, které se tváří „objektivně“ a tzv. pouze informují, využívají strategie, které v podstatě od začátku zpochybňují věrohodnost oběti. Hodně mediálních výstupů zmiňuje počet vymyšlených, falešných znásilnění – bez ohledu na to, zdali znásilnění, o kterém referují, falešné je, nebo není.  Co se tímto přístupem vytváří? Ano, správně – tímto se vytváří představa, že většina nahlášených znásilnění je falešná, a že tzv. „pachatel“ je vlastně „obětí“, která sedla na lep. Realita je však zásadně jiná. Ano, falešná obvinění existují, ale jejich výskyt je poměrně nízký (7 – 10 % z celkového množství nahlášených znásilnění).

Nicméně větším problémem než počet nahlášených falešných znásilnění je skutečnost, že z celkového počtu znásilnění je jich nahlášena pouze desetina. Ostatní znásilněné osoby se bojí, že nahlášení k dopadení pachatele stejně nepovede, ale především se bojí reakcí okolí, které usoudí, že právě ten jejich případ opravdovým znásilněním nebyl. Což je další klíčová věc: kdy je znásilnění „pravé“ a kdy ne. Média neopomíjí zdůrazňovat, že oběť byla: opilá, s obviněným tančila a pila, a pak i dobrovolně odešla. Což asi není představa, která by rezonovala s obecnou představou, že „pravé“ znásilnění probíhá v noci, kdy vás přepadne neznámý pachatel. Jenže tady se opět dostáváme na horkou půdu mýtů. Ano, samozřejmě existují útočná znásilnění, ale valná většina znásilnění je tzv. vztahových. Probíhají mezi známými, na prvních schůzkách, mezi kamarády, dokonce probíhají mezi partnery a manžely. Protože tam, kde jedna strana pohlavní styk odmítne, tak se prostě o znásilnění jedná. A nic na tom nemění opilost (obou ze zúčastněných), předchozí flirtování atd.

Hrůzu znásilnění obecně určitě nikdo nezpochybňuje. Většina žen chápe znásilnění hned po vraždě jako nejhorší událost, která se jim může v životě přihodit. Nepochybuji o tom, že ani muži nestojí o to, aby jejich partnerky, sestry, dcery, kamarádky, zkrátka blízké ženy, musely touto zkušeností projít (a to nemluvím o to, že i muži samozřejmě mohou, a také se stávají, obětí znásilnění). Pokud by k tomu ale došlo, pravděpodobně by se snažili o co největší podporu. Jaký pocit by měli, kdyby si v médiích přečetli, že se vlastně nejednalo o znásilnění? Samozřejmě za předpokladu, že by bylo vůbec nahlášeno.

Jak jsem uvedla na začátku: média mají obrovskou moc. U znásilnění by mohla mít klíčový podíl na osvětě, prevenci, ale i pomoci dalším obětem, kterým dodá článek sílu znásilnění řešit. Zatím ale bohužel spíše podporují solidaritu mezi pachateli (vesměs muži) a oběti (ženy) odsouvají na okraj společnosti.

Pro blog Gender Studies, o.p.s. napsala Kristyna Ciprová, projektová manažerka.