Hned na úvod chci zarazit určité hrozící pochybnosti a výčitky. Málokdo se raduje tak jako já, že doba stále více přeje otcům, aby byli pro své děti víc než jen těmi, kteří je zplodí a v lepším případě živí. Je fajn, že otcové i u nás pomalu přicházejí na to, že odepřením si rodičovské role – ať už vědomě či nevědomě – mohou ve svém životě o mnoho nenávratně přijít.
I když je to zatím jen 1% mužů, kteří v ČR odcházejí na rodičovskou dovolenou, díky za každého z těch, kteří si už uvědomili, že péče o dítě není biologicky, nýbrž sociálně danou kompetencí, a že to zkrátka zvládnou, když se tomu odpovědně odhodlají.
I když fenoménu aktivního otcovství v zásadě velmi fandím, nedá mi, abych se trošku kriticky nepostavila k tomu, jak jsou aktivní otcové prezentováni veřejně. Více než o české situaci mluvím teď o zahraničí, kde aktivní otcové módně „frčí“ už nějaký ten pátek. Je samozřejmě vysloveně žádoucí, aby veřejnost aktivní otce nezesměšňovala, neupírala jim na základě genderových předsudků jejich mužnost a podobně. Také je zásadní, aby zaměstnavatelé intenzivněji a explicitněji povolovali a podporovali odchod otců-zaměstnanců na rodičovskou dovolenou a dávali jim na vědomí, že programy na podporu slaďování pracovního a rodinného života jsou dostupné také jim a nejen ženám ve firmě.
Na druhé straně není nutné, abychom z aktivních otců vyráběli nové superhrdiny akčního filmu a klaněli se až k zemi jejich ochotě (která by měla být automatická a přirozená) věnovat se vlastním dětem. Anebo – pokud tak v budoucnu dělat budeme – by bylo dobré, pokusit se vzdát hold a uklonit se také všem těm generacím matek, babiček a podobně, které se o nás po celá staletí bez výhrad a bez nároku na obdiv starali.
Tato úvaha se však týká nejen aktivních otců, ale například i mužů, kteří se na profesionální úrovni věnují boji za rovnost žen a mužů. Nedávno mi jedna německá konzultantka v oblasti genderové problematiky, která tuto tematiku léta školí ve spolupráci se svým mužským kolegou, vyprávěla, že je publikum vždy velmi oslněné skutečností, že se otázce žensko-mužské rovnoprávnosti věnuje muž. Zatímco její činnost je vnímaná jako přirozená a zřejmá, jeho zájem o gender je tlumočený jako osvícený, odvážný, atraktivní a vlastně sexy. A tato skutečnost, i když do jisté míry pochopitelná, asi úplně fér nebude...
Pro blog Gender Studies napsala Nina Bosničová, projektová manažerka Gender Studies
