Všechno je relativní

Dnes ráno jsme zajásali. Nově nakažených koronavirem přibylo v naší zemi jen necelých 800, přičemž den před tím to byl málem dvojnásobek. Dobrá zpráva…

Vraťme se ale o půl roku zpět: 14. března 2020 už platil v ČR nouzový stav, byla přijata spousta velmi nepříjemných opatření, byly už zavřené i školy. Opozice tehdy ještě zarytě mlčela (a děkovala všem možným božstvům, že tenhle průser nepostihl právě je, ale jen a jen Babiše).

14. března 2020 byl počet nakažených v ČR 189, nikdo se zatím nestihl uzdravit, ale nikdo – zatím – s kovidem ani nezemřel.

Umíte si představit, co by se dělo, kdyby v naší desetimiliónové zemi bylo před půl rokem ze dne na den 800 stovek nakažených? „Jenom“ osm set?

Ten chaos, ta panika?

Na to by, obávám se, žádný nouzový stav nestačil. Vyhlášeno by bylo snad i stanné právo – a zákazy vycházení a všechno ostatní, co s tím souvisí.

Všechno je ale relativní. Víc se dnes testuje, tedy nakažených je víc. Nicméně pravda je taková, že jsme si na kovid prostě zvykli. Všechno kolem něj máme tendenci bagatelizovat.

Alespoň do chvíle, kdy se nás to osobně nedotkne.

U nás doma zatím dobrý. Nemáme zvýšené teploty, nekašleme. Včera jsme si k obědu upekli kousek vepřového, jež jsme obohatili bramborovým knedlíkem a zelím. Všem nám chutnalo. Sousedi z patra se vrátili opálení z dovolené v Chorvatsku a roušky na chodbě (ani nikde jinde) nenosí. Asi je ten hadr na hubě, který dnes nosí celý svět, pitomost.

A i když vím, že opravdu všechno je relativní, zrovna tohle si nemyslím.

Nejde samozřejmě jen o roušky.

Problém je v tom, že pravděpodobně bude ještě výrazně hůř. Problém je v tom, že co naše země udělala na jaře, na podzim nebo v zimě nebude už moci realizovat.