Sloužili jsme socialistické vlasti

Tak nějak jsme museli… teď budeme (nebo možná nebudeme) sloužit vlasti kapitalistické. Petr Pavel navrhoval jakousi administrativní mobilizaci, náčelník generálního štábu Karel Řehka povinné armádní odvody.

Na pomoc Ukrajině slíbil český prezident sehnat na osm set tisíc kusů dělostřelecké munice – v řádu týdnů, ze třetích zemí. Několik států už přislíbilo, že by se na této akci finančně podílelo. Lhal bych, nevím to zcela přesně, ale někde jsem se dočetl, že by nákup vyšel na nějakých pětatřicet miliard korun. Jestli je to fakt, pak si myslím, že by na to měla i sama Česká republika. Alespoň bych takovou investici považoval za smysluplnější než nákup stíhaček F-35.

Problém je v tom, že ani dosavadní a poměrně masivní podpora Západu Ukrajině zatím nijak extravagantně nepomohla k tomu, aby ruské agresi nějak významnějším způsobem čelila. Už jsem na těchto stránkách několikrát vyslovil názor, že i kdyby ta podpora byla větší, je to stále málo. Materiální pomoc (bez ní by Ukrajina už nebyla…) nestačí, Ukrajina potřebuje pomoc personální. A to i proto, že ne všichni Ukrajinci berou obranu své země za svou věc a zcela nevlastenecky se choulí v mnoha evropských zemích, kam před válkou ve své zemi utekli.    

Francouzský prezident uvažuje nad tím, že by na Ukrajině mohli bojovat na základě jakýchsi bilaterálních dohod vojáci NATO. Osobně se domnívám, že jestli Západ Ukrajinu neprodá jako to s Československem udělala Anglie, Francie, Itálie a Německo roku 1938 při Mnichovské dohodě, pak na tento scénář budeme muset přistoupit. Budeme-li chtít, aby se Rus stáhnul z území Ukrajiny, a já bych si nic jiného nepřál, skončí tam i naši vojáci. Jak prezident Pavel, tak Řehka nás na to opatrně připravují. Ministryně obrany Jana Černochová sice prohlásila, že zrovna tohle není na pořadu dne, jenomže ono je čím dál jasnější, že to jinak nepůjde.

Že hrozí jaderný konflikt? Ano, i to je alternativa.

Sloužili jsme socialistické vlasti. Já, tisíce a statisíce dalších mladých mužů v této zemi. A tak trochu si umíme představit, o čem ta vojna je. Konkrétně já sloužil v raketometném oddílu u zbraně pod označením RM-70. Ta už ve výzbroji naší armády není, zřekli jsme se jí – bez náhrady – roku 2011. A co jsme nestihli prodat, poslali jsme na Ukrajinu.

Šílená zbraň… učili jsme se o ní, že je určená k ničení živé síly nepřítele. Jediná salva (40 raket) nenechá kámen na kameni na 3 hektarech. A za nás jediná baterie raketometného oddílu čítala 6 raketometů, raketometný oddíl měl 3 baterie. Pojďme počítat: 3 ha x 6 raketometů jedné baterie = 18 ha totálně převoranýho terénu. Krát tři baterie, to je 54 hektarů. Jestli to správně počítám, tak víc jak půl miliónu čtverečních metrů, na kterých nepřežila ani myš… Na tuhle zkázu stačí obyčejných 20 vteřin (40 raket opouští raketnice RM-70 v intervalu 1 sekundy). Naprosto nemyslitelné, že by jakákoli protiraketová obrana na světě byla schopna na rakety jediného raketometného oddílu (během necelé půlminuty jich na cíl letí 720) reagovat, likvidovat je. Dopředu se dá zlikvidovat snad jen palebné postavení, víte-li, kde se nachází.

A to se bavím jen o jedné zbrani konvenční…

Resumé: Ukrajina to bez pomoci Západu nedá. Alespoň ne tak, jak si to Volodymyr Zelensky představuje. Tzn., že se Rus stáhne nejenom z východu jeho země, ale i z Krymu. To se prostě nestane. Ukrajina není schopná Ruskou federaci vojensky porazit, potřebuje aktivní pomoc – a zdaleka nejenom tu materiální. Připravme se na to. Nežijeme v lehké době.