Silvestrovská

V Praze vykolejila další tramvaj. Už druhá, a to od té první mimořádné události neuplynulo ani čtrnáct dní. První tramvaji se to podařilo na křižovatce Lazarská x Spálená 20. 12., druhé pak včera večer na Olšanském náměstí.

Obě nehody se obešly naštěstí bez zranění.

V centru Prahy vjela tramvaj na chodník

V Praze vykolejila tramvaj

Zatímco v Lazarské šlo o soupravu vozů T3, na Žižkově se na výlet z kolejového svršku vydala nejnovější pražská tramvaj 15T. Tzn. selhala jak babička (tramvaj T3 je z šedesátých let minulého století), tak vnučka (spíš možná pravnučka, protože tramvaj 15T se „narodila“ o 60 let později). Zatímco v případě prvém jde šlo pravděpodobně o fatální selhání řidiče tramvaje, neboť podle údajných očitých svědků měl z výhybky couvat po vjetí do nesprávného směru, v druhém případě je vzhledem k sofistikovaným „vychytávkám“ nových tramvají možnost, že v oblouku překročil nejvyšší povolenou rychlost, prostě nulová.

Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Tramvaje v Praze jsem řídil déle než deset let a u nových tramvají čtrnáct a patnáct té jsem stál jako člověk, který o nich psal, od jejich vzniku, od obrázku na papíře, přes montáž prototypů v halách Škody Transportation v Plzni i při jejich prvních výjezdech na tramvajovou trať. Osobně.

O tom ale nechci povídat. Tramvaje občas vykolejí, bohužel se to stává (je ale fakt, že mně se právě to během více než desetileté kariéry šoféra tramvaje „nepovedlo“), ale dnes je silvestr, má být veselo.

Dovolte mi tak pár vzpomínek na to, co jsem jako řidič tramvaje prožil, co zaznamenal, na co do své smrti nezapomenu. Totiž žít jako tramvaják je obdobné jako (říkám s Daliborem Jandou…) žít jako kaskadér a občas to bývá doslova tragikomedie.

V první řadě mi dovolte připomenout kratičké video, které už jsem na tomto blogu zveřejnil zhruba před rokem:

A pár veselých i neveselých příběhů:

NÁKUPNÍ

To otevírali v pražských Vršovicích, v Edenu, hypermarket Carrefour (dneska je to Tesco). Předcházela tomu skutečně brutální reklamní kampaň, slevy nabízené novým obchodem byly nevídané. Tramvaje v ten slavný den doslova napěchované lidmi. Blízkou (a velmi frekventovanou) křižovatku střežilo snad šest příslušníků městské policie, o nichž někdo vtipně prohlásil, že když ti vidí, co se v prostoru, který obhospodařují, děje, jsou zelenější než jejich reflexní vesty.

To jsem se já řítil se svou tramvají od Kubáně ke Slávii a už z dálky viděl, že něco v pořádku není. Koleje zmíněné zastávky jsou odděleny zábradlím – a v tom zábradlí „překážka“. Babička zastrčená mezi jeho špričlemi, v jedné ruce dvě igelitky na levé straně, v druhé tři igelitky na straně pravé, prostě zasahovala do průjezdního profilu tramvají z obou stran. A nemohla se hnout ani tam, ani tam. Viděl jsem, smál jsem se, brzdil jsem… kolega jedoucí naproti mně od zastávky Koh-i-noor, také viděl, asi se taky chechtal a taky brzdil. Zastavili jsme tři metry od sebe. Mezi námi babička s igelitkami v zábradlí. Otevřeli jsme tehdy oba přední dveře, vystoupili, babku i její nákup osvobodili.

O několik hodin později jsem se svou dvaadvacítkou projížděl stejným směrem. Tentokrát žádná babička v zábradlí, ale v tramvaji za sebou neskutečný pláč. Miminko. A ne pláč, ale řev. To dítě snad vražděj… kvůli nově otevřenému Carrefouru narvaná tramvaj, ve zpětném zrcátku nevidím, co se ve  voze za mnou děje ani náhodou. První zastávku vystoupím a jdu se podívat: na zadní plošině vozu kočárek, nad ním maminka s tatínkem, maminka v náručí řvoucí dítě vztahující ručičky ke kočárku. Vedle ní rozpačitý tatínek. Pochopím, až když stanu nad kočárem. Je narvaný krystalovým cukrem (tehdy kilo Carrefour pustil tuším za pětikorunu).

VÁNOČNÍ

Zase dvaadvacítka, tentokrát stanice Karlovo náměstí. Štědrý den. Mohly být čtyři, pět hodin odpoledne. Za okny tramvaje Praha oblečená do vánoční výzdoby. Někdo mi buší na kabinu. Paní tak pětapadesát, možná šedesát let, evidentně jede na návštěvu, v igelitkách, které drží v ruce, jsou vidět vánoční dárky. V tramvaji prý hoří.

Vyletím z kabiny – co hoří, to je za kabinou řidiče svíčka v rukou pána v nejlepších letech. Pošle mě to do kolen, někoho s otevřeným ohněm v tramvaji jsem ještě nezažil. „Nezlobte se, to nemůžete, okamžitě zhasnout.“ Pán nic. Drží v ruce zapálenou svíčku a dívá se někam mimo mne. „Zhasněte to nebo si vystupte,“ opakuju, teď už velmi důrazně. On se na mne podívá a řekne: „To je ale Betlémské světlo!“

Nemám protiargument… jenomže řešit to musím. Nejsem-li schopen sám (v plné tramvaji si nedovolím chytit ho za límec a prostě ho vyhodit), volám dispečink. „Mám tu cestujícího s otevřeným ohněm v salónu,“ říkám. „Neexistuje! Ať si ihned vystoupí nebo to zahasí,“ zní pokyn dispečera. „To je ale betlémské světlo…“ vysvětluju tentokrát já – ve vysílačce tři, čtyři vteřiny absolutní ticho. Pak se ozve hurónský smích všech služby konajících dispečerů a pro jistotu relaci přeruší.

Neptejte se, jak to dopadlo…

SILVESTROVSKÁ

To nebyla směna, ale doslova horor. To se slavil konec roku z Václaváku s TV Nova – v centru Prahy tisíce a tisíce většinou „dobře naladěných“ lidí. A vy jste to tam celý večer z okrajů města stahovali (a nad ránem zpátky rozváželi ke svým domovům) mraky lidí, takže tramvaje byli nacpané rozjařenými cestujícími a průjezd Václavským náměstím díky zvýšené koncentraci osob nebyl jízdou krokem, ale pomalými přískoky. Krátce po půlnoci to pak znamenalo v celé tramvaji pečlivě zavřít okna a dát na modlení, protože vaše souprava byla vesele ostřelována rachejtlemi.

A tak mi závěrem dovolte popřát do nového roku všechno nejlepší hlavně tramvajákům. Nebo jinak – obecně řidičům městské i meziměstské dopravy. Ono se na ně totiž často zapomíná (fandívá se lékařům, sestřičkám, policistům nebo hasičům…).

Neprávem!