Nějak jsme se nepoučili

Když nám v zimě doporučili, abychom nejezdili lyžovat na sever Itálie, jeli jsme. A dovlekli jsme tu neviditelnou mršku domů.

Krkonoše prostě nejsou Alpy – a když je to de facto za stejný peníz, proč si nedopřát hor vyšších (protože byly v geologických dějinách Země vyvrásněné výrazně později než právě zmíněné Krkonoše), sjezdovek delších, strmějších a kvalitnějších.

Pak zavřeli hranice – nejen našinci, ale po nás i všichni ostatní. A ta potvůrka ustoupila.

Na dovolenou tento rok zůstaňte doma, radili nám. A jen je mrcha pryč a Evropa uvolňuje svá jistě nepopulární opatření, Češi se houfně valí k moři. A když ta brebera najednou zase zazlobí někde na Karvinsku, nestíháme se divit, že nás Slovinci u sebe příliš nechtějí.

Jó, moře… to u nás nemáme. A musíme tam, stůj co stůj, nejlépe každý rok.

A až se to podělá i v tom Chorvatsku (kam krom Čechů vyrazí nepochybně i Němci nebo Rusové), pak tyhle turisty budeme tahat na náklady daňového poplatníka – tedy i mne, který letos strávím dovolenou sice zbaběle, nicméně klidně u bazénu na zahradě – zpátky do republiky. A budeme je testovat, testovat a testovat. A zavírat do karantény, kterou ze svého zdravotního pojištění zaplatím i já.

„Abychom se nedivili, když nám Pán Bůh zdraví vzal, zdraví vzal…“ můžeme pak na podzim parafrázovat Sabinovo libreto Smetanovy Prodané nevěsty.

Do Národního se na to ale pravděpodobně zase nedostaneme. Nebo jen ve skupinkách a ob sedadlo...