Jak jsem byl málem zavřenej

Soudruzi v té úřadovně Veřejné bezpečnosti, která měla na triku evidenci obyvatelstva, zděšeně hleděli na můj občanský průkaz. „Kde jsi to vzal?!“ zařval na mě nějaký nadstrážmistr a ve mně byla v tu chvíli fakt malinká dušička.

Protože to evidentně malér byl…

Bylo mi osmnáct, devatenáct let. Občanské průkazy byly tehdy červené knížečky se státním znakem na deskách, v nichž byly potřebné údaje (tedy jméno, příjmení, rodné číslo, bydliště… atd., atd. …) zaznamenány zvláštním, černým a nezničitelným inkoustem. Jenomže – žil jsem ještě u rodičů, pečovala o mne maminka. Občas nesmyslně akční: tehdy usoudila, že mé džínsy zaslouží kontakt s pračkou; a i když mi běžně kapsy pečlivě lustrovala, tentokrát chybovala - v zadní kapse riflí zůstal průkaz mé totožnosti, potkal se spolu s kalhotami s vodou a pracím práškem.

Zjistili jsme to hned, jak jsme prádlo věšeli. Blbej jsem byl samozřejmě já, protože jsem v kalhotách občanku nechal. Bránil jsem se tím, že džínsy vyprat nepotřebovaly a že jsem měl v úmyslu si je druhý den zase obléci. Pro maminku (později pro manželku, tedy pro ženy nám nejbližší) zcela nesmyslný argument.  

„To uschne,“ řekla mateř a sice vyždímanou, přesto mokrou občanku umístila na radiátor. Druhý den na jednotlivé listy použila žehličku. Pohybovat se totiž mimo byt bez průkazu totožnosti mohl být problém.

Jenomže ta občanka už občankou nebyla…

Všechno, co v ní bylo vepsáno speciálním inkoustem, zmizelo. Ani stopa po jméně, rodném čísle, prostě můj průkaz totožnosti, to byla tabula rasa. Zůstala akorát razítka.

A s tím jsem dorazil (kolega Jan Pražák jistě zná) na Míčanky. Zděšení jsem zaznamenal už v očích sympatické úřednice, která mou vypranou občanku prohlédla a měla zabezpečit její výměnu. „Počkejte chvilku, prosím.“ Zvedla telefon a volala do nějaké vedlejší kanceláře. Za chviličku tady byl. V perexu zmíněný nadstrážmistr, který můj průkaz totožnosti prolistoval.

„Kde jsi to vzal?!“

Odvedl mne do své kanceláře, kde jsem pochopil, že jsem zločinec. Pravděpodobně jsem se vloupal do jejich trezorů, sebral tam prázdnou občanku… „Asi bych si jí k vám neběžel vyměnit,“ pokoušel jsem se hájit. Do kanceláře dorazilo dalších asi dvacet lidí, kteří mým vypraným průkazem totožnosti s nevěřícím pokrucováním hlavami listovali. Ve finále jich se mnou potom protokol o znehodnocení OP sepisovalo asi pět, přičemž jsem čelil neuvěřitelným, velmi sugestivním otázkám. Trvalo to snad tři hodiny.

Nakonec mě milostivě propustili. S papírkem, který občanku na tu chviličku, než mi vystaví regulérní novou, nahrazoval.

Odcházel jsem úplně vyřízenej, když mě na chodbě zastavil hlas jakési podporučice, která se mého výslechu také zúčastnila.

„Promiňte, v čem pere vaše maminka?“

A já se rozesmál. Protože to nebylo zřejmě pracím práškem, ale asi spíš tím, že úředníkovi, který občanky krasopisně vypisoval, došel ten kvalitní a nezničitelnej inkoust a on zrovna mojí občanku dopsal normálním.

Hezkou neděli!