- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Moje dvaasedmdesátiletá matka se léčí s cukrovkou, je po dvou mrtvicích a má amputovanou nohu. Cestování autem je naší rodinnou nutností. Za tento přepych v očích moci úřední je pootevřen kohoutek na třítisícový benzínový příspěvek za rok. Chválabohu za to aspoň.
Kamarádi narušili můj životní poklid udivující otázkou. Ty nedostáváš na matku příspěvek na péči? Aha, docházím k poznání. Nějak kdysi jsem žádal, ale nebylo to k ničemu. Úřednice ani nevzhlédla, natož aby vstala od stolu a zdravotní stav matky zhodnotila. Vzteky jsem koktal a už nikdy víc poníženě žádat, zapřisáhl jsem se.
Čas plynul, matka byla nerudnější, já vyřízenější. Sanitářský kurz jsem prozíravě absolvoval už na začátku jejich neduhů. Dodnes se za to chválím. Nikdo jiný to neudělá. Žena i děti mě včas opustily, neboť věděly proč. Vystřihly mě ze života a já se ujal role Robinsona na pustém ostrově. Byl to můj úděl, a tak jsem to bral. Když mě ale kamarádi donekonečna hecovali, že kecám a zamlžuju, jaký příspěvek beru, sebral jsem matku a s vozíkem dorazil před úřad.
Vyvezli jsme se do příslušného patra. Hned za nejbližšími dveřmi to vřelo. Domníval jsem se, že se naostro řeší něco mezi občanem a úředníkem. Napadlo mě téma žádosti o příspěvek a naladilo k bojovnosti. Nicméně zbytečně jsem se vyčerpal. Za dveřmi se gratulovalo, objímalo, bylo rozjařeno. A jde to i bez roušek a rozestupů, uviděl jsem na vlastní oči při pootevřených dveřích. Přesto, že byl úřední den, musel jsem se připomenout několikerým zaklepáním. Připomínání vyžadovalo delší chvíli. Když jsem byl částečně zaregistrován a o něco méně vyslyšen, vytlačilo mě ze dveří mladé stvoření s doušky dechu na čerstvě nalakovaných nehtech. O něco důrazněji jsem zaklepal na vedlejší dveře a měl úspěch. Aspoň pro tu chvíli. Úřednice mě vyslechla, ale přesvědčit o stavu mé matky se nehodlala. A zas je to v pytli, blesklo mi hlavou. A pak spásný nápad. Něco vám ukážu, zašvitořil jsem laškovně. Úřednice dychtivě vyšla na chodbu, kde se pohledem střetla s beznohou zoufale vyhlížející ženou. Ona to ale tak nevnímala, jak se hned potvrdí. To je ona? zašveholila. Po mém přikývnutí jednoznačně konstatovala. Tak ta je ještě dobrá. Další otázky, připomínky, prosby, běsnění nepřicházely v úvahu. Doslova jsem oněměl. Toť vše, vyštěkla k mé němé postavě. Připadalo mi, že se obrnila ostnatým drátem.
Rezignoval jsem a někdo cizí to vzal za mne. Matčina psychika tím životním drancováním vzala za své. Ocitla se na psychiatrii. V té době se tam léčil manický pan Luboš. Oblíbil si moji matku, a pro Libušku, jak říkal, chtěl udělat nemožné. Rozesílal dopisy se žádostmi o příspěvek na všechny strany. Při návštěvách jsem pozoroval, že si ví rady. Přicházely mu odpovědi. Úřady se o mou matku začaly zajímat. Nevěřím na zázrak, ale tohle se mu blížilo. Pointa. Zásah manického pacienta byl unikátní svým výsledkem. Příspěvek na péči byl přiznán. Se zpětnou platností k tomu. To, pro mne nemožné, se jemu podařilo.
Když jsem šel panu Lubošovi poděkovat, o ničem nevěděl. Jeho zdravotní stav se přehrál do apatie. Až ta pomine, jistě bude k díkům příležitost. Nebo snad nemocí maskoval ten dobrý muž svůj ušlechtilý čin?
Další články autora |
Jestliže vás trápí proměnlivé jarní počasí, máme pro vás tip, kam vyrazit, když počasí zrovna nepřeje. BRuNO Family Park v Brně se postará o zábavu...