Ach ty boží mlýny

vědí, u koho mlít, praví jedna z cestujících, které sedí v autobuse přede mnou. Ten povzdech patří Cimickému.

Dálková jízda, zřejmě bych usnula, ale ten rozhovor mi nedal. Všechny moje myšlenky šly stranou. Půjčím si výraz z očí, když se přiznám. Měla jsem uši na stopkách.

Jedna z nich ví hodně. Měla jsem kamarádku, zdravotní sestru, vypráví, ta s Cimickým pracovala. Když měl v ordinaci pacientku, tak tam nikdo nesměl. A to se ho ta sestra nebála? podivuje se její sousedka. Ona neměla čeho. Byla věkem za zenitem, takže u něj neměla šanci. Ta kamarádka mi neomaleně řekla. Po letech si nějaká holčina vzpomene, že ji kdysi pan doktor obtěžoval a najednou se hlásí další a další. Je z toho kauza jako hrom. Moh bejt pokoj!

A to ta vaše kamarádka myslela vážně? Naprosto, a tím si u mne naběhla. Vzhlížela k němu. Nechtěla připustit, že je to sexuální deviant, kterého měli zavřít do Bohnic už dávno. Sledoval jen vlastní výjimečnost, jak o něm řekl jeden z psychologů, kteří ho vyšetřovali. Teď ho sleduje celý národ. Navíc se o něm říká, že nebyl dobrým psychiatrem. Snad ty boží mlýny spravedlnost potvrdí a jeho i tu ordinaci konečně už zavřou.

A slyšela jste taky v televizi ty jeho spolupracovnice? Tvrdily, že je čistý jak slovo boží! Pokrytci v ženské podobě! Vždyť o jeho úchylném chování jistě věděly. Je nepochopitelné, že po tom všem s ním může ještě někdo spolupracovat, že na to má žaludek. Největší zadostiučinění pro jeho oběti bude vítězství spravedlnosti. To přináší naději.