Překvapení je kořením života

Vždycky, absolutně vždycky, jsem měla nedůvěru k zedníkům a vůbec stavebníkům z Ukrajiny. A to ještě mnoho let před válkou na jejich území.

V podvědomí jsem od nich očekávala odbytou a nedokonalou práci. Dokonce poznamenanou nálepkou šlendrián. Díky stavebním změnám v naší rodině jsem nakoukla pod pokličku jejich pracovní morálky. Stavbyvedoucí k nám přivedl dva pracovníky celkem srozumitelně hovořící česky. Spolupracuje prý s nimi už pět let, mají u nás trvalý pobyt. Jsou to tedy Čechoukrajinci, napadlo mě úsměvně. Zatím tedy nic zásadně překvapivého. Co mě ale překvapilo až k úžasu, byl následující proud dění. Úžas je slabé slovo. Šok je správně.

Začalo to ponožkami. Jenom v ponožkách vystoupili po žebříku na půdu, kterou po staletí obývalo výhradně seno. Pro úplnou ilustraci: po vymizení sena zůstaly prkna s hřebíky, trámy a sypká dávnověká izolace z plev. Obhlédli, co je čeká, od stavbyvedoucího dostali pokyny, co bude následovat a hbitě seskočili zpět na zem. Můj údiv kvůli ponožkám neznal mezí, což oni mávnutím ruky velkoryse přešli. A překvapovali dál.

Hned v našem sousedství se nabízelo srovnání. Mělo se pracovat ostošest, bylo stále na čem. Velkorysý projekt sliboval rozsáhlé úpravy přírodní i stavební. Pracovníci s jadrnou češtinou se zdráhali pobývat na rozpracovaném území pravidelně a hlavně pracovně. Malé časové plochy nastavovali dlouhým časem přestávek kuřáckých, jídelních a především pitných. Ty sklouzávali do ojíněných mejdánků. Stavbyvedoucí jejich morálku zřejmě pustil ze zřetele, když při kontrolních návštěvách se svou morálkou neuspěl…

S pracovní dobou šest třicet osmnáct třicet nás naši stavebníci nenechali chladnými. Ani stavbyvedoucí za pětačtyřicet let ve stavebnictví prý něco takového nezažil. Ptali jsme se, jak řešit jejich základní lidské potřeby. Dozvěděli jsme se: jídlo si nosí s sebou, kávu si vaří průběžně na půdě. Na malou si odskočí do potoka, který máme pod zahradou, na velkou dle stavbyvedoucího nechodí, a kdyby náhodou, tak odskočí do blízkého lesíka. Přesvědčili jsme se: kouří jen na přeskáčku, odpočívají stejně tak. Všechno nenápadně rychle, že to sotva postřehnete.

Ranní ptáče dál doskáče, je známé české přísloví. Němci ho vyjadřují líbivěji Morgenstunde hat Gold im Munde. Ranní hodina má zlato v ústech. Má, o tom netřeba pochybovat. Den je najednou nezvykle dlouhý. Vím o tom svoje. Nepatřím ke skřivanům, ale k sovám.

Vstáváme s nimi. Zvlášť když došlo k narušení půdní podlahy a tím k menšímu pseudopropadnutí. Stalo se tak po vydatných ranách do stropních částí přízemí. Preventivně jsme vybíhali do zahrady, neboť nikdo není doma prorokem. Několik rán docházeli oba pracovníci s časovou přesností do naší ložnice, aby precizně zahladili stopy po stavebním maléru. Ten byl také příčinou toho, že se v našich jarních ránech objevil zlatý záblesk. Díky za tu zkušenost!