Křišťálové dítě

Je to jako v pohádce o Popelce. Narodila se, aby světu přispěla svou výjimečností, kterou křišťálové děti dostávají do vínku. Ale rodiče se k ní otočili zády.

Vyrůstala se dvěma ženami. Babička alkoholička se o ni nezajímala, prababička znepokojovala drsnou svérázností a výsměchem dívčiny citlivosti, na kterou byla alergická. Neměla ji ráda. Tak dívenka prožívala svoje dětství. Mezi pravnoučaty byla novodobou Popelkou. Její ochota pomáhat, být na správném místě ve správný čas byla neuvěřitelná. Při babiččině sekýrování jen zadržovala slzy, přes které se na ni láskyplně dívala. S životem, který měla ráda, si musela vystačit sama. Alespoň ve škole cítila úlevu, se spolužáky si rozuměla. Co se odehrávalo doma, bylo trpěné tajemství.

Prababička měla velkou rodinu, která se mezi sebou nestýkala. Rodinu, kde nikdo nikoho neměl rád. Útlá dětská duše tím trpěla. A taky tím, když babiččina pravnoučata dostávala dárky k Vánocům, jen ona nikdy.

Život prababičky se zvolna zkracoval. Její dny už ztrácely sílu zla a nelásky. Prababiččina dcera, dívčina babička, se odmítla o nemocnou matku starat. Stále hlouběji se dívala do pohárů vína. Stará žena ulehla a potřebovala pomoc. Její dcera ji chtěla umístit do domova důchodců. Dívenka nabídla sebe jako opatrovnici, jen aby prababička zůstala doma. Teprve v té chvíli stará žena poznala hodnotu lásky malé dívenky. Až na prahu smrti, kdy jediná byla s ní.

Rodinu, kde nikdo nikoho neměl rád, dívenka toužila, aspoň pro ten výjimečný den, stmelit. Jen její zásluhou se rodina začala sjíždět. Po úmrtí byla prababička přenesena do pergoly, kde se příbuzenstvo ostýchavě sbližovalo. Na dívčině tváři se mihlo bolestné pousmání.

Přijelo černé auto. Pracovníci pohřební služby odnášeli prababičku do auta a velmi, velmi pomalu se s ní vzdalovali. Vzlykající děvčátko stálo úplně samo uprostřed silnice a mávalo. Odjíždějící auto náhle zastavilo. Jeden z mužů přiběhl k dívence a silně ji obejmul. To už smutek zaplavil celou ulici…