Zvláštní vlak Praha – Vyškov

Věnováno mému nejoblíbenějšímu blogerovi J. K...........................................

Vlak se s vítězným supěním řítil k svému cíli. V druhém voze u okna seděl muž. Mohlo mu být tak čtyřicet jedna, maximálně čtyřicet dva, víc ne. Černovlasý, černooký, v riflích a tmavě modré péřové bundě. Nebylo na něm nic nápadného, leda extrémně krátký sestřih, ale ten dnes nosí kde kdo, viz reklama na strojek Phillips, že...

Na zemi vedle jeho polobotek ležely dvě přenosky, ze kterých se ozývalo nespokojené mňoukání. Muž se co chvíli sehnul a konejšivým hlasem promlouval k obsahu plastových schránek se zamřížovanými okénky. „Ale no tak, Lízo,“ broukal měkkým hlasem jak na miminko. Pootevřel dvířka a v tom okamžiku se vydrala ven naštvaná mourovatá hlava drobné kočičky. Muž ji něžně hladil a lichotil jí. „No vidíš,“ přejel jí zlehka prstem po čele, „už to ani není vidět.“ Pootočil se k druhé přenosce a naoko přísně pronesl: „No, mluvím o tobě, Mikeši! Kdo tuhle zaťal dráp Líze do čelíčka, no!“ K mřížce se přitiskla opět kočičí hlava, ale tentokrát černo – bílá a o dost robustnější než ta mourovatá, a rovněž nespokojeně zaječela. Vydržte, u Milušky vás osvobodím, proběhnete se, a svět bude hned veselejší!“

Muž miloval vlaky, ale všeho s mírou. Něco jiného je denně popojet pár kilometrů do práce, obklopen důvěrně známým ovzduším a tvářemi, něco jiného harcovat se takovou dálavu, navíc se dvěma kočkami, taškou s černým oblekem, sáčkem obrovských pomerančů, a spoustou dalších a dalších věcí. Protřel si unavené oči s tmavými kruhy pod očima; byl nevyspalý - psal dlouho do noci, a pak už ani nemělo smysl jít si lehnout. Takhle to poslední dobou dělal často, a i když si pak vyčítal svou posedlost psaním, hlavně kvůli únavě, která ho pak přes den sužovala, nedokázal si pomoci.

„Ty jsi na tom svém psaní a na těch knížkách snad závislý,“ říkávala mu jeho žena jakoby žertem, ale tvářila se čím dál víc znepokojeně. „Abych ti nakonec nemusela volat rychlou do nějaké léčebny! Úplně to vidím před sebou: v jedné ruce nějakého rozečteného klasika, od kterého se nedokážeš odtrhnout, v druhé USB s nedopsaným blogem nebo něčím takovým, a bráníš se nastoupit do sanitky!“

Muž se usmál při vzpomínce na svou milovanou ženu, když vtom ho vyrušil chuchvalec dětí předškolního věku, které si krátily dlouhou chvíli vřískáním a běháním sem tam po voze, což mu po pěti společně strávených hodinách jízdy těžce lezlo na nervy, tím spíš, že jejich matky se o ně absolutně nezajímaly. Ty by si nevšimly, ani kdybych je vyházel oknem z vlaku, pomyslel si znechuceně.

Muž spěšně povstal, vytáhl okénko a dychtivě vyhlédl ven. Vlak se blížil k místu, které měl moc rád: nedaleko před viaduktem, asi tak dva metry od kolejí stávala malá chaloupka, břidlicová střecha s komínem nakřivo, obrostlá houštinou zlatého deště, bezu a dalších keřů, které ani neuměl pojmenovat. Chaloupka jako z pohádky, zapomenutá anebo v ní ještě někdo žije? To se asi nikdy nedozvím, povzdychl si v duchu muž. Možná je to tak dobře. Každopádně se na ten poslední romantický pohled před vjezdem na nádraží vždycky až chvějivě těšil a trnul, aby mu někdo ten „jeho“ baráček nezbořil, nezadupal do země nebo aby mu jej neodvál prudší vítr; vždyť to se stává dost často- něco máte rádi, a ono vám to zmizí ze života, ani nevíte jak!

Kočky odnesl ke svojí staré známé – kadeřnici Milušce, se kterou je pojilo dávné přátelství, a která je s nenucenou samozřejmostí přidala ke svým třem dětem, Amandě, Vilíkovi a Kláře, a jeho mise může začít.

Muž byl na rozpacích. Vzhledem k tomu, že se hodlal zúčastnit pohřbu svého příbuzného Josefa Hadraby, který mimochodem zemřel na infarkt při výkonu svého hrobnického povolání, což muže doslova fascinovalo, bylo na místě vyrazit rovnou v černém obleku. To bez debat. Jenže pak měl v úmyslu navštívit svou dobrou známou, která toho času dlela na psychiatrii, a sice po neúspěšném suicidním pokusu -, a tady opravdu nebylo na místě dostavit se ve smutečním. Nakonec vše vyřešil opět velkou taškou, tentokrát s civilním oděvem, takže nebyla tak těžká, utěšoval se, kam přihodil i pytel s pomeranči, o kterých mu ona známá řekla, že je má ráda.

Seděli spolu na lavičce hned za hlavní bránou blázince, loupali pomeranče a povídali si o životě. „Život je krásný, přes to všechno,“ vyslovil s hlubokým přesvědčením a ukázkovým moravským přízvukem muž, a olíznul si prsty od sladkokyselé lepkavé šťávy. Myslel na svou ženu, na kočky, na vlaky, na knížky, na psaní, které ho už do konce života neopustí a na město, ve kterém našel nový domov a své životní štěstí. „Věř mi!“

Žena vedle něj nesla k ústům poslední oranžový dílek, snažila se nemyslet na nic, hlavně ne na to, co ji sem dohnalo, jenom se pootočila k muži a usmála se. „Jo, tak já ti to teda věřím,“ pronesla tónem pravého nefalšovaného pražského Pepíka.

Dnes jsem si na Tebe klikla a už dopředu se těšila, co zajímavého jsi zas napsal; zklamání přišlo obratem: bloger tohoto jména nebyl nalezen. Ani napodruhé. Ani napotřetí.

Kam zmizel můj nejoblíbenější bloger?

Kdo mě teď bude bránit, až mi zas někdo v diskusi napíše něco hnusného?

A co když mi bude smutno?