Zubem sem, zubem tam...

Bojím se zubaře. Strašně se bojím zubaře! Já se tedy bojím všech doktorů, o to nic, ale zubaře, toho úplně nejvíc! Stačí ucítit tu specielní vůni, zaslechnout pískání vrtačky, a jdu do kolen...

Můj předchozí zubař měl na zdi hned naproti křeslu velký barevný obrázek řvoucího pacienta, nad kterým se sklání postava v bílém plášti, třímající obrovské kleště s krvavým zubem. Pod tím bylo připsáno: HUMOR LÉČÍ! Vedle měl lebku, na jejímž chrupu ukazoval, jak správně vykonávat ústní hygienu, což bylo rovněž pozoruhodné.

Navzdory této morbidnosti byl pan doktor neobyčejně jemný, ohleduplný, dokonce byl krásný, a navíc- byla s ním sranda! Vzájemné sympatie jistě umocňoval fakt, že mi - až na preventivní prohlídky- nic moc zlého nikdy nedělal. Víceméně jsem na něj dvakrát do roka vycenila zuby, a zase jsem šla domů. To ovšem nic neměnilo na tom, že jsem k němu šla s břichabolem, a do křesla usedala s náběhem na infarkt.

Čas běžel; pomalu, velmi pomalu mi dorůstaly osmičky. Se značným zpožděním, zato vskutku originálně: do stran, s kořeny někde za ušima a pod bradou, řečeno s nadsázkou, ale ne zas tak velkou, jak by se mohlo zdát. Na nějaké delší společné soužití ni pomyšlení...O trhání, které mi pan doktor opakovaně důrazně doporučoval, jsem přemýšlela tak dlouho, až ordinaci převzal jeho syn.

I on je jemný, ohleduplný, krásný a i s ním je sranda. No rozdíl od svého otce však měl smůlu: kromě mého pravidelného cenění chrupu na něj připadl nelehký úkol, a sice zbavit mě všech čtyř symbolů moudrosti, a to tak, abychom pokud možno oba zůstali naživu...

V den D jsem polkla dva Neuroly, pět černých tablet živočišného uhlí, a s bušícím srdcem se vydala vstříc novým zážitkům. Pan doktor byl dorůžova vyspaný, dorůžova naladěný a vypadal tak mladě, až se mi chtělo utéct. Dělal to už vůbec někdy?

Zhroutila jsem se do křesla a zhluboka nahlas oddychovala. Pan doktor se zasmál. „Teda, vy se ale tváříte! Jako byste mě chtěla kousnout!“  Neříkej dvakrát, pomyslela jsem si zbytkem vědomí, v tu chvíli dost změněného, takže jsem těžko mohla posoudit, jestli to bylo slyšet ven, či nikoli. Pevně jsem se rozhodla, že na nic nebudu myslet, budu dělat přesně jenom to, o co mě lékař požádá, udělám to ihned a co nejlíp, aby to všechno trvalo co nekratší dobu.

S tímto předsevzetím jsem otevřela ústa. Zubař mi zastrkával smotané válečky gázy mezi tvář a dáseň. „Tak co, kousnete mě?“ povídal přitom vesele, „já to vydržím, mě kouše každou chvíli někdo! Tak mě kousněte, no!“ zavolal bodře.

A já, sama sebou uvědoměle naprogramovaná k naprosté poslušnosti, jsem vyhrnula pysky jak vlk, zavrčela „RRRRRRRRRRAF“! a zahryzla se mu do ruky!