Zběsilý úprk dvou romských kluků

Jak říkám, byli jen dva, ale dupot a povyk odpovídal spíš stádu koní. Šrumec na celou ulici a celá ulice také zpomalila a dívala se. Taky jsem se dívala...

Vyběhli z postranní uličky hned u zastávky a zjistili, že tramvaj už zavřela a rozjíždí se. Jeden už už propadal trudnomyslnosti, ale v druhém se ztopořil bojovný duch. "Děléééj, to stihneme!" vykřikl ten bojovný a dal se do běhu. Druhý, ten skoro trudnomyslný, se po chvilce bublání typu: "Hovno stihneme, ujede nám", dal rovněž do klusu.

Tento adrenalinový sport jsem rovněž v tomto věku provozovávala. Běželo se od zastávky "Pod Karlovem" do té příští, zvané "Nuselské schody". Naše trasa zahrnovala hlavně zatáčku a kopeček, na kterém si lidé  běžně lámali údy i bez běhu. U mě a mých kamarádů nešlo o nic, my už byli doma, ať tam či tam. O tramvaj nám nešlo. Šlo o ten hec. O tu rozkoš, kdy jsme uvedli naše mladá pružná těla do pohybu. O to ujištění, že jsme mladí, silní, zdraví, že se vyrovnáme tramvaji, klidně i tryskáči, když by na to přišlo, měli jsme ten pocit. Můžeme a zmůžeme všechno!

Letěli jsme jako závodní koně, plíce nabíraly všechen vzduch, co ho bylo k mání, provoněný nedalekou strání s borovicemi a smrky, nohy nám kmitaly jako stroj, s plácnutím a dupnutím se pravidelně dotýkaly chodníku, občas jsme se z bujnosti ještě zhoupli v kroku, poskočili si, oči vytřeštěné, vlasy jednak přilepené na čelo, jednak rozlítané po krku a ramenou, podle toho, čím kdo v tomto oboru disponoval, hrdla vyprahlá výkřiky, kterými jsme se rajcovali k ještě většímu výkonu.

Teď jsem se okouzleně koukala na ty dva puberťáky a vzpomínala: jako bych to byla já, která takhle běží!

Kdybych dnes já takto uvedla můj osobní kolos do pohybu, sbírala bych obratle až na Folimance. Po dvou skocích bych asi padla lehce promodralá. A řvala bych ne rozkoší, ale bolestí. Ale teď to bylo fuk. Užila jsem si to s těmi kluky jako nikdy. Se dvěma mladými Romy jsem běžela nejenom já. Celá ulice se zastavila a fandila jim. Nahlas! Dívali jsme se, jak se ženou, jak jim svítí oči a zuby ve snědém obličeji a šťastně a vděčně jsme se zasmáli, když doběhli tramvaj, plácli si vítězně o ruce a s mávnutím na nás děkovně  zahalekali.

Zvítězili a nám bylo, jako bychom zvítězili taky...