Nedívej se tam, nikdo tam není

Nevím přesně, zda je to dar nebo prokletí. Jsem pro jistou skupinu obyvatel nepřehlédnutelná a neodolatelná. Vlastně s tím nic nechci dělat, i kdyby to šlo, když se tak nad tím zamýšlím.

Kamkoli přijdu, je o mne zájem. Škála projevů přízně je ohromná: od zdrženlivého očmuchávání, upřených zamilovaných očí s neutuchajícím vrtěním, po objetí, láskyplné kňučení a bezodkladného následování kamkoli, ať se právoplatní páníčci třeba staví na hlavu!

A já vřele drbu kožíšky, hebké uši i ukecané čumáčky a je nám všem dobře.

Moje starší dcerka to těžce snáší. Má za to, že ji tímto chováním kompromituju, zvláště když hrozí, že to uvidí kamarádky a nebo- nedej Bože- kamarádi!

Když vidím, že se na mě už zdálky směje spřátelená kolie, rovnou říkám Nandě, ať jde napřed a předstírá, že ke mně nepatří.

"No ty seš krásnej, no to víš, že jsi nádhernej pes," dneska jsme to nestihly. Nanda tedy ke mně patří, útrpně stojí a poslouchá, jak se se psem bavím. Pes se mi otírá o nohy a "mluví" psí řečí. "Seš pes, jo, seš pes?" ptám se dokola a pes se mazlí. 

"Ne. Jsem kočka, maminko," odvětí za psa Nanda lakonicky. 

Když vycházíme z Billy, sedí u stromu nádherný ovčák. Upírá na mě své krásné oči a začíná vrtět. Nanda se chytí za hlavu. " Nechoď k němu, maminko, nemluv na něj, vůbec se tam nedívej," zapřísahá mě a tak jdu a nedívám se, zatímco vlk jo, slabě a nechápavě kňučí, obě se smějeme jak blázni.

"Naty, myslíš, že by ti ubralo na prestiži, kdyby mě někdo viděl šmajchlovat se se psem?," směju se. "Jo!" potvrdí mi. Zaposlouchá se do kňourání nepomazleného vlka. "Je šílená drbat každýho čokla na potkání," upřesní to. "Víš co, já se musím pro něco vrátit, když tak jdi napřed, hned přijdu za tebou."

Běží nazpět a najednou si uvědomím, že pes ztichnul. Ohlédnu se. Pes blaženě i pokorně nastavuje hlavu, po které ho velmi procítěně hladí moje dcera. Něco mu dokolečka říká. Přijdu blíž. "Seš pes, co, seš pes, no jo!"