Zašlá sláva (ne)dobrovolných dědiců a dědiček

Možná teď budu někomu připadat jako sentimentální stoletý pamětník, navíc evidentně přímý potomek Malého Bobše, ale to je mi fuk! Jsem rozjitřena, což berte jako ryzí eufemismus, a musím se uklidnit psaním...

Můj syn má ve škole plavání, což velmi schvaluju. Musí mít tedy logicky plavky, což v zásadě také schvaluju. Ale pozor- nesmí to být plavky jen tak ledajaké! Musí mít nohavičky, a to nohavičky dlouhé, dlouhé přesně podle představ někoho, koho neznám, ale kdo zjevně nakazuje mládeži, potažmo mému synovi, v čem se zjevovat na veřejnosti, a tím mi průběžně drancuje šrajtofli. Po několika dnech shánění těchto jedině správných plaveček jsem byla rozhodnuta na synově škole rozjet petiční akci za zavedení nuda bazénu. Nakonec jsem naštěstí tento nezbytný kus garderoby pojednala, i když za takovou cenu, že jsem se orosila, takže jsem od petice upustila.Moje rozčarování ale zcela nezmizelo: Co ti lidé s těmi hadry tak nadělají?

Moje dítě není nijak rozcapené a náročné, v porovnání s některými svými vrstevníky je naopak spíš skromné, nicméně opravdu bych ho chtěla vidět na svém místě, když jsem byla v jeho letech... Vzhledem k tomu, jaká byla tehdy doba, i k tomu, že nás bylo doma pět sourozenců, je nabíledni, jak u nás probíhalo odívání.  Oblečení se mezi námi – dětmi – dědilo, a dědilo se ve velkém, a já, coby nejmladší, jsem si to vyžírala v míře opravdu vrchovaté.

Sestry po sobě dědily a půjčovaly si navzájem oblečení celkem vesele a běžně, protože byly pár let od sebe, a měly podobný vkus i postavu, já pak jsem to měla o dost horší. Dokud jsem dědila pouze po sestrách, nebylo to tak zlé, dokonce to pro mě mělo svůj půvab, a já si to docela užívala, na rozdíl od bratra, který po nich ovšem dědil také... Zhruba ve dvanácti letech jsem je všechny přerostla, a začala dědit výhradně po bratrovi, což bylo občas drsné.

Když s bratrem vzpomínáme, co nás nejvíc v našem dětství ranilo, bratr uvádí bílý dívčí kabát s beránkem, který nosil ještě někdy v osmičce, možná i v devítce, (Vždyť byl z Tuzexu a všem holkám tolik slušel, pozn. naší maminky)- se svítícím pejskem na klopě, který nešel odstranit, já pak - původně jeho - beranici s tankistickým odznakem a odznáčkem Lenina, když byl malý, které rovněž nešly odendat. (Bude ti krásně teplo, pozn. naší maminky). Zpod této ďábelské pokrývky hlavy mi visely dlouhé copy, takže bylo jasné, že jsem samička, ale to bylo tak jediné, co samičku připomínalo, neboť i zbývající oděv jsem měla po bratrovi...

Úderem střední školy jsme se s bráchou vzbouřili (sestry už stejně dávno přestaly růst) a vymysleli si vlastní módu: bílé „lékařské“ kalhoty, popřípadě „řeznické“, černobílé kostičkované, oboje z pracovních oděvů za cca šedesát Kčs, k tomu otcovy dlouhé švédské košile, jím odložené coby nemoderní, námi vzkříšené do všemi obdivovaného lesku. K tomu botasky, popřípadě kristusky, a jak jsme frčeli!

Neříkám, že to bylo ideální, ale nebyli jsme nijak výjimeční; víceméně podobně to bylo i v jiných rodinách. Zato si nevzpomínám, že by byl někdo šikanovaný nebo odstrkovaný kvůli tomu, jak chodívá oblečený nebo že by měl někdo komplexy, že mu rodiče nemohou koupit ohoz podle poslední módy ...

P.S.: Jo, a já jsem asi do patnácti měla místo plavek modré trenýrky z tělocviku! S kapsičkou na pravé hýždi! Byly báječné; nebýt toho, že se mi pak rozpadly, chodila bych v nich plavat doteď! Klidně!