Vzpomínky na záchody

Řeklo by se: co je na záchodech tak pozoruhodného? Proč se o nich bavit, proč o nich dokonce psát? Vůbec si neuvědomujeme, jak důležité místo to je, a jak důležité místo v našich životech toalety zaujímají! Není záchod jako záchod. Na některé vzpomínám podnes...

Dva záchody mého dětství: doma a na chatě. Doma to byla útulná místnůstka přiměřené velikosti, celá bílá, kam jsem se utíkala, když jsem chtěla být zcela sama. Jiná možnost se v našem přeplněném bytě nenaskýtala. Ovšem, mohla jsem případně ještě do komory, ale tam byl zámek jenom zvenčí, a to nebylo nic pro mne. Tento fakt se mohl velice snadno zvrtnout v můj neprospěch. Na WC byl zámek zevnitř, byl spolehlivý, takže další zájemci mohli maximálně tak bouchat a kopat do dveří, nebo běžet do metra, to bylo tak všechno. Když mě naštvali a potřebovala jsem skrýt emoce, byla jsem neoblomná. Pak se bratr naučil přelézat za mnou okýnkem přes světlík, (4. patro) tak bylo potřeba zamykat i okénko, ale to byla nepodstatná maličkost.

Druhý můj významný záchod se nacházel v lese, asi tak pět až dvacet minut od chaty, podle toho, zda to bylo ve dne nebo potmě. V každém rohu bydlel pavouk, pod sedačkou bydlel pavouk, pod střechou z eternitu bydleli pavouci a lesní ptáci, kteří nám káleli na hlavu, za budkou žila zmije, atd.. Tady na tom WC se peristaltika rozhodně necourala! I tady se tvořily fronty. Sotva jsem zaslechla kroky, bleskově jsem vypadla ven, i kdybych měla dokončit potřebu za stromem. Když bych otálela s odchodem, stačila představa, že někdo zabuší na budku. V tom případě by na mě jistojistě spadli pavouci ze všech rohů i z podstřeší, což by bylo neslučitelné s dalším mým životem.  

Dalším nezapomenutelným záchodem byl ten školní, v přízemí u tělocvičny. Mezi mísou a dveřmi bez zámku, většinou i bez kliky, byla vzdálenost asi čtyři metry. Potřebný jedinec, takto zoufalec, měl prakticky tři možnosti: angažovat spřízněnou duši, aby držela hlídku, popřípadě rovnou dveře, zpívat si nahlas nebo řvát odstrašující hesla, nebo riskovat, že zatímco bude v nejlepším, někdo mu tam vběhne, popřípadě rovnou přisedne, neb tam navíc byla tma tmoucí!

Pravým opakem byly toalety v nemocnici v Motole. Ta byla vzdálenost mezi mísou a dveřmi několik centimetrů, přičemž dveře (ovšemže bez zámku) se otevíraly směrem dovnitř. Než jsem konečně spočinula, byla jsem omlácená ze všech stran jak píšťalička. Zase jsem ale mohla v miniaturní místnůstce bez problémů držet dveře nohou, což bylo naprosto nezbytné; rozrazit někdo prudce dveře, tak mě usmrtí.

Posledním mým nezapomenutelným záchodem byl ten u šéfa mého prvního muže v Německu. Ten ale byl! (Ne šéf, ne muž, anóbrž záchod.) Plyšový červeno- zlatý koberec s orientálním vzorem, sedátko v téže barevné kombinaci, saténový závěs se zlatými střapci, mramorové obklady, umyvadlo ve tvaru mušle se zlatými kohoutky; po spláchnutí barokní hudba... Jediné, co mě napadlo, když jsem stanula na prahu této svatyně, bylo pokleknout a pomodlit se.

Nabízí se otázka, zda mám alespoň doma WC podle svých představ. Ale jo. Jsem spokojená. Klasika. Bíle vymalované stěny s růžovými dlaždičkami, o fous tmavší dlažba na podlaze, bílá sanitární keramika, dveře i okno. Nebýt toho, že mi okýnkem v horní části dveří dovnitř pravidelně nakukují obě feny, žádné vzrůšo. Nuda! Chtělo by to něčím oživit...