Vzkazy, když nejsi

(Čtvrtá báseň bez perexu)....................................................................................................

Zavírám oči:

zase tu nejsi!

Zůstává, kdo mohl dostat všechno,

ale chtěl tak strašně málo, cizí,

odchází ten, který chtěl aspoň trochu,

a nedostal nic. Nic!

A to jsem já.

Zase já.

Celá já…

Prstem na olezlou kuchyňskou tapetu,

proužkatě potrhanou a s mastnými fleky

píšu ti vzkaz; poprvé, a šeptám:

„Nechci!“

Ve víně je pravda,

v pivu vitamíny,

v kořalce líh.

A v lihu ty.

A ty?

Jinak už nikde.

Nebo nevím.

„Nechci!“

říkám už podruhé,

a píšu ti to na spící záda,

na ježkaté tváře

a na poblité schody.

A utíkám, já, celá já…

Odemykám komoru pod mostem,

kde mě, bezdechou, kradli, kdysi,

když jsem tě, malá, hledala.

Tehdy odložená,

už trochu opelichaná křídla,

zaprášené perutě

natahuji si na pahýly rukou;

po cestě vzhůru.

Jsi to ty, co nejsi, kterému teď píšu!

Potřetí, naposledy.

Do vzduchu.

Když už nevěřím, že bys mohl být.

Když skoro nejsem?

Nespěchám. Už.

Ani nepláču!

Když měsíc svítí tak oranžově,

že ani netopýři netrefí domů,

a vlci se bojí sami,

když tma je tak hustá,

že ani zvon ji neprorazí.

Jenom já, celá já…

Takže jsem!

Když letíc padám

a přitom křičím:

„NECHCI“!