Vyznání pod peřinou

  Víš, jak dlouho jsem si představoval tuhle chvíli? Vysnil jsem si ji do posledního detailu! Ano, zatímco jsi klidně spala ve své ložnici, já jsem se převaloval vedle v obýváku a snil. O tobě. Proč spolu nemůžeme být i v noci? Nevěříš mi? Ale vždyť já tě mám strašně rád, tos ještě nepoznala? Nikdy bych ti přece neublížil ani bych neudělal nic, co bys sama nechtěla! Co ti na mně tolik vadí? Je mi to pokaždé tak líto…Přece jsem docela zdravý, a ty mě odháníš, jako bych byl prašivý! No fakt, jinak se to nedá říct!

Často jsem si říkal, že toho snad nemám zapotřebí, takhle se vnucovat, mám přece svou chlapskou hrdost! Pak mě ale přepadla ta stará touha, a já se měl co držet, abych jednoduše neotevřel dveře a nevklouznul tiše k tobě. Vím, že spíš tvrdě, ale to vědomí, že si to nepřeješ, mě vždycky zastavilo.

Až dnes. Když ses vrátila z koupelny, vymydlená, voňavá, a jako vždy jsi mě pohladila po mé zarostlé tváři na dobrou noc, něco se ve mně zlomilo. Věděl jsem, že tuto noc se to stane, ať už to dopadne jakkoli.

Vzrušeně jsem čekal za dveřmi, kdy už konečně uslyším tvůj pravidelný dech – znamení, že už spíš. Pak přišla moje chvíle. Tiše jsem otevřel, a opatrně se připlížil k tvojí posteli. Nic jsi netušila. Objímala jsi polštář, a něčemu jsi se ze spaní usmívala. Chvíli jsem zhluboka oddechoval, abych se trochu uklidnil. Natáhl jsem se vedle tebe a přikryl se cípem peřiny, jak jsem si to už dlouho přál. Takhle krásně mi snad ještě nikdy nebylo!

Jemně jsem přejel nosem po tvém rameni. Ani ses nepohnula, moje milá, a to mi dodalo odvahy. Zlehka jsem položil hlavu na tvé bříško. Trochu ti v něm zakručelo. Vím, že nevečeříš, chceš zhubnout; takový nesmysl! Pro mne zůstaneš navždy tou nejkrásnější a nejdražší na celém světě, ať už vážíš, kolik chceš!

Jsi proti mně tak heboučká – nikde ani chloupek, a ta tvoje vůně…Jsem z ní celý pryč! Poznal bych ji mezi všemi ostatními! Stoprocentně! Nejraději bych tě láskou snědl, ale bojím se pohnout, abych tě neprobudil. Tak alespoň povystrčím špičku, špičičku jazyka a trošku, docela malounko si líznu. Víc nic. Vím přece, jak moc to nemáš ráda. U mne je to právě naopak, to víš, ale co můžu dělat. To musíme chtít oba.

Tiše tu vedle tebe ležím a jsem šťastný. Přeji si, aby tahle noc nikdy neskončila, ale současně se docela těším, až ráno otevřeš oči a uvidíš mě u sebe tak blízko. Tak nádherně blízko! Co mi asi řekneš? Třeba se na mě usměješ, a pak…

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem tě poprvé spatřil. Bylo to v tržnici. Měla jsi na sobě kytičkované šaty, krásně zelené jako louka, na které jsem si hrával jako malý, dlouhé až na zem, v ruce jsi měla veliký proutěný košík, snad na zeleninu, nevím; dodnes ho mám rád. Dlouho jsem za tebou chodil jak uhranutý a přemýšlel, čím tě upoutat, aby sis mě konečně všimla. Nakonec jsem si jednoduše sedl na zem vedle tvých sandálků a škádlivě tě zatahal za ty tvoje dlouhé šaty.

A ty ses ani nerozzlobila, ani nepolekala. Mlčky jsme se dívali jeden druhému do očí. Nikdy jsem ještě neviděl tak zelené oči! Bylo v nich tolik, tolik lásky a něhy! Oba jsme v ten okamžik věděli, že patříme k sobě. Navždycky.

A pak…pak přišla ta nejnádhernější chvíle v mém životě. Nesmím na to teď myslet, nebo zavrtím ocasem a vzbudím tě.

Zvedla jsi mě, podrbala za uchem, a pak jsi mě vložila do toho košíku.

A od toho dne jsem tím nejšťastnějším psem na celém světě!