Vyhnaný Heribert a Maruška nelegálně v dámské šatně

Myslím, že až na nějakou tu výjimku, na kterou mám snad po tolikaletém působení ve funkci právo, si na mě syn nemůže stěžovat- jsem celkem chápavá a tolerantní matka, řekla bych, a snesu hodně, možná víc, než mi je zdrávo. Přesto jsem se však dopustila několika prohřešků, v jeho očích zřejmě nesmazatelných, neboť o nich průběžně mluví, nejlépe sejde – li se více posluchačů, a já si pak připadám jak zločinec.

Ze způsobu a četnosti jeho výlevů lze soudit, že to, že jsem k němu mimo jiné do dvou let vstávala, prala mu plíny, odsávala rýmu, cvičila s ním Vojtovku a donedávna dělala úkoly z matematiky, včetně geometrie, je brnkačka proti tomu, čím jsem ho tehdy tak ranila.

„A co Heribert a Maruška?“nadhodí žalostným hlasem čas od času, když mu něco vyčítám, a já nevím, zda se mám smát nebo zuřit.

Heriberta jsem mu tenkrát opravdu nedovolila, uznávám, řvala jsem jak šílená a musel ho darovat spolužákovi Vitáskovi. (Jeho matka mi pak přestala odpovídat na pozdrav; no a co...)

Syn ho přinesl ve sklenici od okurek a zářil nadšením: „Dostal jsem ho se slevou!“ jásal, a já se při pohledu do nádoby zježila po celém těle hrůzou. „Sklípkan jenom za stovku, a víš proč?“vznesl řečnickou otázku, zatímco jsem překotně hledala Neurol, neschopná slova. „Protože mu chybí jedna nožička! Byla to výhodná koupě!“

„Odnes toho eklhafta co nejdál, a to co nejrychleji,“ požádala jsem své jediné dítě sípavým hlasem, „nebo za sebe neručím!“ „Ale mami, to nevadí, že nemá nohu, i tak může pěkně běhat, viď, Heriberte!“ A vypustil milého pavouka na podlahu. Opravdu byl i bez utržené končetiny hbitý! Trvalo celé odpoledne, než ho syn opět polapil. Pro úplnost- z koupelny jsem vyšla, až když mi na mobil zavolala paní Vitásková, nová zježená majitelka toho hnusáka ,bezpochyby rovněž z koupelny, a strašně mi vynadala, takže bylo jisté, že u nás už Bertík není.

Mimochodem- od té doby tvrdím, že jsem nesmrtelná.

Druhou věcí, kterou mi syn nemůže zapomenout, je „Akce Maruška“. Začínalo léto, bylo krásně a já toužila po plovárně. Synovi bylo asi tak jedenáct, dvanáct, a také toužil po plovárně. Háček byl v tom, že jsem se ho bála pustit do pánské šatny, aby tam nenarazil na úchyla, a do dámské, jako jsme to donedávna směle praktikovali, jsem si s ním už nějak netroufala; přece jenom už začínal být moc samečkoidní... Ach! Slunce pálilo, voda v našich představách opojně šplouchala a chladila...Situace vpravdě k zbláznění! Co s tím?

I vymyslela jsem Marušku. Chlapec dostal hned za pokladnou dlouhý růžový koupací plášť s kapucí hluboko do čela, kytičkované sluneční brýle, podrobné instrukce co dělat, co nedělat, kam se nedívat, a tak podobně, a chladnokrevně jsme vyrazili do dámských sprch. „Počkej na mě, Maruško,“ volala jsem na něj, protože se hnal jak šús, aby to měl co nejrychleji za sebou. U bazénu odhodil rekvizity a opět se proměnil v kluka, k večeru se hnala jako šús dámskými sprchami opět Maruška. Jak prosté!

Tenkrát byl rád, ale později mi to napůl vážně vyčítal. Prý zázrak, že jsem mu „Maruškou“ nepošramotila sexuální identitu, nebo co! Nevděk světem vládne...

Nedávno mě ale potěšil. O zapuzeném pavoukovi mluví sice i nadále zatrpkle, ale na dámské sprchy začíná vzpomínat vlídně, ba téměř zjihle. A já začínám tušit, proč! Ve škole mají plavání. Klučičí i holčičí sprchy jsou hned vedle sebe. Doufám, že na něj nesedne záchvat nostalgie a...

Je mi jasné, na koho by to nakonec bylo!