Všechno je lepší, než jít na potrat

Když se dočtete o ztraceném nebo zabitém, či dokonce zavražděném dítěti, zatrne vám hrůzou. PROČ? ptáte se zoufale, a hledáte na svou otázku odpověď, popřípadě rovnou viníka, je vám smutno a máte vztek. Když byste četli, kolik interrupcí ročně je provedeno, ve většině lidí nezatrne ničím; vždyť žena má právo se svobodně rozhodnout, zda dítě donosí, a všichni si umí představit i vysvětlit, co ji k tomuto případnému závažnému kroku vedlo...

Studentka, která si „nechce zkazit život hned na začátku“, pochopitelně chce dokončit školu, ev. školy, chce si taky něco užít, chce cestovat, a v neposlední řadě počkat na toho pravého, se kterým si časem pořídí to pravé dítě. Má právo žít podle svého.

Rodina (samotná žena) je na tom tak, že (další) dítě prostě neuživí. Anebo uživí, ale zdá se, že by mu nemohli dopřát vše, co by chtělo. Nebo se už téměř nevejde do přeplněného bytu; co by to bylo za život? Mají právo „nezhoršit“ svou složitou situaci.

Zdravotní důvody matky nebo předpokládané vážné postižení plodu pochopím i já, ale i v tomto případě by to pro mne bylo strašlivé rozhodnutí...

Žena má právo na život, na zdraví, ovšem.

KDE MÁ ALE PRÁVO NA ŽIVOT DÍTĚ?

Pohybovala jsem se, respektive pobývala jsem v prostředí, kde ženy o svoje nenarozené dítě – ač v leže, avšak o to zoufaleji bojují: na oddělení patologického těhotenství, kdy matky počítají dny, kdy jejich dítě bude schopné samostatného života mimo jejich bříško, nebo alespoň schopné vypiplání v inkubátoru. Za svým druhým synem jsem čtyři měsíce docházela na JIP, kde se o něj lékaři a sestry doslova rvali se smrtí. A vyhráli; můj první syn ovšem takové štěstí neměl...

Znám ženy, které opakovaně podstupují všechny možné zákroky, vyšetření, léčení, často bolestivé pro tělo, ale především pro duši: opakovaně hledají, nacházejí a opět ztrácejí naději, že kdy budou držet v náručí svoje miminko.

A v poslední době se potkávám s lidmi, kteří si podali žádost o adopci, případně pěstounskou péči. Procházejí nejrůznějšími vyšetřeními, nechají se prozkoumávat horem dolem, a těší se, že jednou zazvoní jejich kouzelný telefon a oni se vydají pro svoje vytoužené dítě. A to taky není nijak zvlášť jednoduché.

Můžeme si představovat, že to je pár buněk, teprve budoucí dítě, jednou, v daleké (?) budoucnosti, ale všichni jsme se kdysi rýhovali, že...  

Trvám na tom, že všechno je lepší, než interrupce- všechno je lepší, než smrt.

Jak k tomu to dítě přijde?

Není to všechno tak trochu nespravedlivé?