Vražda

Z kuchyně se ozýval čím dál větší křik a hluk, prokládaný utrápenými a vyděšenými vzlyky. Lenka odložila knihu a usedla za klavír. Bezmyšlenkovitě hrála jakousi melodii, která ji právě napadla, stále dokola, a snažila se nevnímat nic jiného.

Milovala svůj klavír, jako by byl živý. Když ho před deseti lety příbuzní, likvidující nějakou pozůstalost, přivezli, byla štěstím bez sebe. Koncertní křídlo v jejím pokoji! Navíc starožitné, krásně vyřezávané a zdobené! Mělo sice vídeňskou mechaniku, koneckonců - proto ho také strýc neprodal, ale věnoval jí, ale ten zvuk! Co na tom, že zabíralo skoro polovinu místnosti! Lence nevadilo chodit kolem něj bokem, ani fakt, že když ležela na válendě, nohama narážela na jeho postranní desku. Naopak- zvykla si před spaním nohou hladit svůj klavír na dobrou noc.

„Ty děláš, jako by to bylo přinejmenším nějaké zvíře a ne kus nábytku,“ smála se jí vždycky matka, ale moc dobře věděla, co pro dcerku ten ´kus nábytku´ znamená. Kolikrát spolu navštívily hudební oddělení různých obchodních domů? Možná stokrát! Předstíraly, že vybírají nástroj a potřebují si jej pořádně vyzkoušet. Prodavačky už je dobře znaly, ale hrály tu hru s nimi. Lenka šťastně koncertovala, někdy i několik hodin, často se kolem ní utvořil hlouček nadšených posluchačů, kteří jí vždy bouřlivě zatleskali. Na to, aby nějaký klavír skutečně koupily, ale peníze neměly.

„Vždyť on je živý,“ odmlouvala Lenka; položila si hlavu na víko a zaposlouchala se. „Neslyšíš? Vždyť dýchá!“ Věděla samozřejmě, že to tak pracuje dřevo, ale přesto neochvějně připisovala jemné praskání a šumění projevům života svého ´Křidlíka´, jak klavíru něžně říkala. „ A jak voní!“ Křidlík byl krásné zjevení v jejím životě. Byla smutná? Pár hodin preludování ji utěšilo. Měla radost? Jedním skokem hupla na otáčecí židličku a o svou radost se podělila nejen s klavírem, ale i celým domem. „Ty hraješ i pro nás, Leničko,“ říkávali jí s úsměvem staří sousedé. „A od Hašlera, od Hašlera něco umíš?“ A Lenka s chutí uspořádala pásmo staropražských písniček pro své sousedy.

Zklamaně zaklapla víko piána; dnes nic nezabíralo.  Hádka v kuchyni nabrala obrátek. Otcův řev slýchala celý svůj život, ale zvyknout si na něj se opravdu nedalo. Cholerik, kterému stačil minimální podnět, někdy ani ten nemusel být, aby své rodině připravil peklo na zemi. Máma, která mu ve všem ustupovala, aby ho nedráždila. A Lenka, lítající v tom všem mezi nimi.

Ostražitě prošla kuchyní. Pohled na plačící matku v noční košili a brunátného, vzteky nepříčetného otce ji jako vždy zdrtil. Než dospěla ke koupelně, pochopila, že otec vyžaduje, aby matka, která se toho času potýkala s chřipkou, odešla cosi vyřídit, což ona odmítá. Matka po ní jen ztrápeně otočila hlavu a pokývla směrem k jejímu pokoji, aby zase zalezla. Otec právě sňal lustr, vložil jej do odpadkového koše a kladivem do něj bušil, až byl na tisíc střepů. To už byl druhý; i v ložnici už visela pouhá žárovka, stejně jako teď v kuchyni. Potom otec sebral ubrus a ozdobné dečky z peřiňáku a malého stolku, roztrhal je a nacpal do odpadkového koše.

Lenka už to nevydržela. „Mami, pojď si lehnout, vždyť máš horečku!“ Matka se ustrašeně podívala po manželovi a zůstala sedět u stolu. Otcův vztek se teď obrátil proti Lence. „Co ty se do toho pleteš, co, ty náno! Co ty tady budeš rozkazovat! Nic jsi v životě nedokázala; no kdo seš, kdo!“  „Zato ty jsi toho dokázal!“ vyjelo najednou z Lenky. „Ty jsi někdo, to jo... Hajzl, který dokázal akorát nám zničit život!“ Udělalo se jí zle od žaludku, s pláčem na poslední chvíli vběhla na záchod a křečovitě zvracela rozčilením. Otcův řev naráz umlknul a Lenka zaslechla zvuk zabouchnutých dveří a pak přivolaného výtahu. „Lenko, otevři, rychle! Dojdeš mi do lékárny, jo, ale honem! Mně je hrozně špatně!“šeptala maminka za dveřmi. Vypadala hrozně, až se Lenka vyděsila. Popadla peníze, vskočila do bot a upalovala do lékárny.

Ulevilo se jí, že mohla vypadnout z bytu. Lékárna už byla zavřená, takže se musela vydat do jiné, která držela pohotovost. Bylo to dost daleko, ale Lence to nevadilo. Naopak byla ráda- domů se jí vůbec nechtělo. Otec sice někam odešel, ale Lenka nechtěla vidět ani matku. Nedokázala pochopit, proč od něj už dávno neodešla. Jak tohle mohla snášet? Celý život, každopádně kam až dosahovala Lenčina paměť. Vždyť to je k zbláznění! A je to čím dál horší! Lenku čekaly přijímačky na konzervatoř, už druhé, minulý rok zkazila matematiku do té míry, že nebyla přijata- odtud otcova výčitka, že nic nedokázala...Potřebovala klid, učit se, přehrávat, aby to tentokrát vyšlo, a ne takovéhle nerváky, pomyslela si naštvaně. Vlastně měla vztek nejenom na otce, ale i na matku, že se nedokáže vzepřít takovému zacházení a že ji, Lenku, tomu všemu bezradně vystavuje. „Vždyť on je jinak strašný dobrák,“ ujišťovala maminka Lenku pokaždé, když se bouře přehnala. Dobrák! Kdyby měla kam, Lenka by vzala Křidlíka a vypadla by. Jenže neměla.

Odemykala už zase se sevřeným žaludkem a bušícím srdcem, ale v bytě bylo ticho. Jako by tam nikdo nebyl. Máma si asi přecejenom šla lehnout, a usnula, pomyslela si Lenka. Pak zaslechla jakési podivné brumlání a cvakání, které jakoby vycházelo z jejího pokoje. Opatrně nahlédla dovnitř a udělalo se jí špatně až k omdlení. Podklesly pod ní nohy, na poslední chvíli se svezla zády po hladkých veřejích, jenom v nepopsatelné hrůze třeštila oči do pokoje.

Ovanula ji vůně dřeva. Na koberci byla hromada černě nalakovaných dřevěných třísek, tři vyřezávané nohy s mosaznými kolečky a zbytky vysouvacího pultíku, který vypadal jako z dřevěného krajkoví.  Otec si pokojně broukal k práci; právě kleštěmi přeštípával poslední strunu. Jeho manželka mu pokorně držela nástroje, které právě nepotřeboval.

O dveře byla opřená sekera...