Vnitřní / spodní hodnoty

Většinou moc nevnímám, co mají druzí na sobě. Často dokonce nevnímám, ani co mám na sobě já, lépe řečeno je mi srdečně jedno, ve kterých džínách kdy vyrazím do světa, ale co mám pod nimi, to mi tedy jedno není!

Tuhle mě navštívila kamarádka. Ona mě tedy už navštívila víckrát, o to nic, ale tato návštěva se mi vpravdě nesmazatelně vrýpla do paměti, ba zadřela až do příslovečného morku všech kostí. Zrovna jsme (jako ostatně většinou, když se sejdeme) ne právě laskavě probíraly, či přesněji řečeno propíraly svoje četné sestry, což je relaxace, kterou si navzájem můžeme poskytnout právě jen my dvě, protože nikdo jiný, kdo by disponoval tolika sestrami, tudíž i pochopením, nám není znám, a náramně jsme si to užívaly.

Viktorie uvedla, jak strašlivě ji nedávno rozčílila její nejmladší sestra a hypochondricky přidala hodnoty krevního tlaku, který bezprostředně po incidentu naměřila, já na oplátku vypočítávala, čím vším mě onehdy nadzvedla má druhá nejstarší sourozenkyně. Jasně jsem bodovala já, ale ještě jsem pocítila touhu nějak to vylepšit.  „A to prosím řekla ONA MNĚ,“ zdůraznila jsem pohoršeně na závěr své litanie. „Víš, že když nemá vypráno, tak nosí slipy svého muže?“ vynesla jsem vítězoslavně svůj trumf, kterým jsem hodlala svou sestru v kamarádčiných očích navždy znemožnit.

Viktorie se zhroutila v záchvatu smíchu na koberec. Pak se s námahou zvedla a dramaticky si vyhrnula sukni od svého na zakázku šitého modrého kostýmku: měla pod ním…(ne, prosím, ne!) měla pod ním pánské trenýrky se dvěma knoflíčky uprostřed! „Taky jsem nestihla vyprat,“ podotkla věcně a já měla co dělat, abych se nezhroutila doopravdy.   „A co kdyby sis zlomila nohu,“ zašeptala jsem zděšeně,“ „nebo kdyby tě přejelo auto…“ Zpozorněla: „Proč by mě jako mělo přejet auto, ale i kdyby- myslíš, že bych se zabývala tím, že ve špitále odhalí Pepíkovy spodky?  A víš, jak bolí zlomená noha?“ Znělo to logicky.

Tu povinnost  mít za každých okolností na sobě perfektní, nejlépe luxusní prádlo, mi vtloukla do hlavy moje maminka. Kromě již zmíněných situací, za kterých by moje případná nedbalost ostudně vyplynula na povrch, měla v zásobě mnoho dalších, mezi nimi i tu nejhorší: co kdybys najednou umřela… Bylo to řečeno tak, že smrt samotná byla brnkačka proti tomu, že na pitevně následně odhalí seprané kalhotky s párající se gumičkou lemu nebo kostici sveřepě vylézající z podprsenky.

O tom, jak vážně to maminka myslí, jsem se už mnohokrát přesvědčila na vlastní kůži. Když nás jednou doslova svinským krokem hnala z lesa bachyně, která to s námi očividně nemyslela dobře, bylo to mnohem vážnější, než nepozorný řidič nebo ona pověstná slupka od banánu, přesto jsem i v letu zaznamenala, jak si máma škubnutím posunula tepláky se zjevným záměrem připomenout si, co má pod nimi. Asi to nebyl ten úplně nejúchvatnější model, protože ještě přidala na rychlosti. Možná nám to tenkrát zachránilo život…

„Nenosí tohle prostitutky?“ zeptala se omráčeně Viktorie, když jsem před ní otevřela první zásuvku prádelníku – oddělení černého a červeného prádla. "Někdo ukládá do obrazů, jiný do nemovitostí, já holt do spoďárů! Co se ti na tom nezdá?" pronesla jsem nevinně. „ A nemůže to být nějaká nemoc,“ dodala opatrně. “Takhle nějak si představuju delirium, víš, jenom místo bílých myšek spoďáry…“ Starostlivě se na mě zahleděla.

Vyrušil nás můj syn, který se právě vrátil od mých rodičů. „ To mi dala babička, abych si koupil k narozeninám něco na sebe,“ radostně mával bankovkou, „půjdeme si koupit třeba nějaké boxerky, jo!“ „ Jo, pro změnu spoďáry, to je skvělý nápad!“ Viktorie těžce dopadla do křesla. „Ty brďo, pronesla znechuceně, „ tak ona nejenom že je to choroba, ale dokonce rodinná zátěž! Já se vás normálně začínám bát!“

Od té doby u nás sice skutečně nebyla, nicméně v žádném případě to nedávám do souvislosti. Proč by taky? A vůbec... Myslím, že to stejně nebude s tím strachem tak žhavé. A i kdyby...Blíží se Vánoce; moje dárky bývají sice tak trochu na jedno brdo, ale ještě se mi nestalo, že bych s nimi nepotěšila...