Větší ochutnávka z knihy 30% pro život

  Nějaký hluk na chodbě. To už asi pro mě jedou. Taky že jo! Dveře se pomalu a neohrabaně otevírají a do místnosti vjíždí bílý vozík na vysokých kolech. Rozklepu se tak, že mi až nadskakuje přikrývka. Za pár vteřin už ležím na vozíku a černý kudrnatý kluk s bradkou mě veze dlouhou chodbou.  

Kdo řekl, že zelená barva uklidňuje? Raději zavírám oči. V ruce křečovitě svírám svoje nezbytné kapesníky. To ještě netuším, že mi je před sálem zabaví. Takže nebudu moct ani brečet…

Čekání před prosklenými houpacími dveřmi. U okna postává nějaký arabsky vyhlížející medik. „Máš bolesti?“ ptá se účastně. Zavrtím hlavou, ale oba víme, že lžu. Zřejmě se jde taky podívat na beznadějný případ. Přichází anesteziolog. „Tak to je ta maminka?“ usmívá se, jak by o nic nešlo, a hladí mě po čele.

A za chvíli už jsem na operačním sále. Polomrtvá ležím na stole uprostřed rozlehlé místnosti. Nad sebou mám obrovské barevné slunce. Kolem pobíhají, sedí i postávají postavy v zelených hábitech. Sestra bojuje s mým copem. Snaží se jej uvěznit pod čepec, ale moc se jí to nedaří. Cop leze anesteziologovi, sedícímu za mnou, po klíně. „Což takhle ustřihnout?“ navrhuje. „Ušmikneme ho, jo?“ laškuje. Druhá sestra u infuze mi konejšivě hladí ruku. Pravou mi saniťák připoutává k lůžku. Další pás mi přehazuje přes hrudník.

To je konec! Nejradši bych strachy řvala, ale místo toho se horečnatě směju a plácám nesmysly. Uvědomuju si, jak trapně žvaním, ale nemohu si pomoci. Nervy.

Náhle zahlédnu u dveří povědomou postavu. Rázem pookřeju. Konečně! Tak jsem na něj čekala! Jak ho mám ale přivolat? Nehodí se to, já vím, ale já strašně potřebuju, aby ke mně přišel! S úžasem jsem se přistihla, jak nadzvedávám hlavu, prosebně ji kloním k pravému rameni, a úpěnlivě ho nahlas zaklínám: „No tak pojď, pojď, prosím tě!“

Vysoká postava se váhavě odlepila z místa a vydala se svým typickým klátivým krokem ke mně. S úlevou pokládám hlavu zpět na lůžko. Už stojí u mě. Najednou nevím, co jsem vlastně chtěla. Stojí tu, jsou na něm k poznání jen veliké, jakoby polekané oči nad rouškou. Dlouhý zelený empír, čepec, ruce v rukavicích opatrně odtažené od těla. Strašidlo.

Nezadržitelně ze mne vyjede: „Pane doktore, já mám strašný strach, co mám dělat?“ „Máte strach?“ řekne jenom. „Hlídejte nás!“ zapřísahám ho nesmyslně.

Zvedne oči v sloup, nevím, zda pod tíhou vložené odpovědnosti nebo pocitem trapnosti, který zahlcuje už i mě. Ať už mě uspí! Ať už mě uspí!

Někdo ze mne stahuje košili. Dávají mi plentu před obličej. Natírají mě dezinfekcí. Pálí to. Mlčící zahalené postavy se stahují k operačnímu stolu. Ke mně! Přistupují blíž a blíž! Zalykám se hrůzou. Tohle nemůžu vydržet. Tohle nevydržím!

„Táák, a už budete spinkat,“ zabručí mi někdo za hlavou. Trochu se nadzvednu a vytřeštím zrak. Na stropě se rozsvítí tisíce světel, ale skoro současně se mi zatmí před očima.

Všechno se se mnou zatočí.

Pak mi upadne hlava.

Kutálí se po zemi.

Svět se rozplývá.

Nic nevím.

Nejsem.

.

°°

Probouzí mě bolest. Někdo se mě snaží přesunout z vozíku na postel. Stahy, uvědomím si omámeně. Tak mě přece jenom neoperovali! Je mi to strašně líto. Vždyť mi to slíbili! Teď už je na všechno pozdě, to vím jistě; už nemám žádnou sílu.

Nehažte tak se mnou, ublížíte dítěti! Já si přelezu sama! Za chvíli… Co z toho doopravdy šeptám a co mi jenom probíhá myslí? Nevím. Slyším, jak někdo naříká a sténá, je to docela blízko. Odkud zná jméno mého dítěte? Nikomu jsem je přece neprozradila! Opět se propadám do svého zlého snu.  

Zdá se mi, že mě odkrývají a otírají nějakým mokrým hadrem. Krev? „Musí to být, vydržte,“ uklidňuje mě domlouvavě nějaký hlas. Otevřu oči. U dveří kdosi stojí, ale nevidím mu do tváře. Slyším téct vodu. Takhle špatně mi ještě nebylo, přece jenom asi umřeme, stačí mě napadnout. Pak ucítím píchnutí a opět usínám.

Když procitnu, u mojí postele stojí nějaký muž. Pod rozepnutým pláštěm má šedou sportovní mikinu. Brácha to není! Skrze světlé vlasy prosvítá světlo z chodby, trochu to vypadá jako svatozář. Neznámý mě chvíli pozoruje, zřejmě zkoumá, jak dalece jsem při smyslech. „Já se teď starám o vašeho chlapečka,“ řekne konečně. „Váží šest set gramů, měří třicet centimetrů a je moc statečný!“