Vánoční příběh

No, tak to jste mě teda převezli, pomyslel si Milan a bezděky protáhl znechuceně obličej.  Můžu jít za Tomem. Určitě mě nechá u sebe přespat, uvažoval, taky bych si přemáchnul hadry, už to potřebujou, jak prase drbání. Ten se ale zase určitě napije a pak bude brečet za svojí ženou, co od něj před dvěma lety odešla. Nic moc. A taky – lézt někomu na Štědrý den do kvartýru je dost trapný.

Za ty necelý čtyři stovky, co mu šustí v kapse, se tak možná někde nají. Když to nebude nějaký kór nóbl podnik, to je jasný. Tak tam by ani nemohl, v tom, co má na sobě…  Co má na sobě už tři dny v kuse, ušklíbl se.

Milan měl v plánu přečkat noc na ubytovně, ale tam po něm chtěli zálohu na týden dopředu. To se zbláznili, ne? Kde by na to asi tak vzal? Měl za sebou kolečko po kamarádech; žádný z nich ho neodmítnul, ale bylo jasné, že to je jen na pár dní, pak musel dál. Několikrát přespal na nádraží. Bylo tam teplo, mohl se tam umýt, dát si kafe z automatu.

Jsem bezdomovec, vyslovil nahlas, aby se trochu rozčílil a vybudil k nějaké aktivitě, ale pocítil jenom jakousi zoufalou otupělost. Už skoro tři měsíce! Vyhrabe se z toho někdy? Snažil se najít práci, ale sebekriticky si uvědomoval, že jeho způsob života je na něm čím dál víc vidět, což potenciální zaměstnavatele pochopitelně odrazuje. Občas se mu podařilo narazit na příležitostný jednorázový výdělek, ale to mu stačilo tak na to, aby nehladověl.

Rozhodl se opět jednou strávit noc na nádraží. Zredukoval počet igelitek, a tu nejstarší a nejodrbanější nacpal do popelnice. Ve chvíli, kdy dopadla na dno, uslyšel zakňourání. A znovu. A ještě! Ztuhnul leknutím. Okamžitě ho napadla ta nejméně pravděpodobnější a vpravdě šílení myšlenka: odhozené novorozeně!

Odhodil víko a zanořil se do odpadové nádoby. Nářek, teď už vyloženě pláč, vycházel z krabice, převázané modrým motouzem. Já snad dostanu infarkt, pomyslel si zničeně, nicméně bleskově krabici rozvázal a otevřel.  Vychrlil ze sebe několik sprostých slov, ale tlumil přitom hlas. Opatrně vytáhl malé chundelaté štěně. Ještě mělo na krku stužku!

No, tak ty máš teda taky Vánoce na dvě věci, co, zamumlal šokovaně. Psík mu olizoval ruku a nepřestával kňučet.

Přešel ulici k malému parčíku. Psíka opatrně položil na rozmočený trávník. No čoveče, oslovil ho, co s tebou? Štěně strčilo čumáček do louže a hltavě pilo. Pak se přitulilo k Milanově botě a snaživě vrtělo.  Hele, mám tu jenom rohlíky a salám, gothaj, ale aspoň to, viď! Zasmál se, když viděl, s jakou chutí se pes pustil do salámu. Jemně ho hladil po strakatém hřbítku. 

Co s ním, uvažoval, na ulici ho nenechám, mrňouska, nepřežil by ani noc. Něco by ho přejelo. Nebo by narazil na nějaké další parchanty, podobný tomu, co ho hodil do smetí. Živýho tvora do popelnice! Vyslovil několik nadávek a na závěr vroucí přání, aby dotyčný skončil podobně jako pes, ale aby ho nikdo nenašel. Mluvil však potichu, aby zvíře nevyděsil.

Nechal štěně proběhnout, pak si ho zastrčil za bundu, že mu koukal jenom zvědavý čenich. A jde se! Zavelel a vydal se k nádraží. Pes ho příjemně hřál. Po dlouhé době se Milan cítil dobře. Zachráněný psí život ho naplňoval skoro už zapomenutou radostí ze života.

Byla to zvláštní noc. Klimbal, zatímco štěně celkem zdatně hlídalo, občas se šli vyvenčit do parku před nádražím, pak napít do umývárny, občas se ňuchňali, to když psík začal pofňukávat. Nejradši bych si tě nechal, oslovil psa, už mu začal říkat Astor, tak se jmenoval dědův pes, když byl Milan malý a jezdil k němu do vsi na prázdniny. Ale co já vím, jak to se mnou všechno bude? Pes popuzeně blafl, aby Milan nepropadal malomyslnosti. On mohl sám za sebe zodpovědně prohlásit, že ví, co bude dál: zůstanou přece spolu!

Milan si ale zjistil adresu nejbližšího útulku. Nacházel se v zahrádkářské kolonii nedaleko řeky. Takový kousek divočiny. Chatky a zahrádky, útulku patřila ta největší, a chatky tam byly hned dvě. Jednu mám pro sebe, ta větší má dvě místnosti: v jedné bydlí jeden pán, co se tu stará o psy, ve druhé jsou štěňata a staří psi, co nemůžou být venku v kotcích, vyprávěla paní, které útulek patřil.

Psík se nechal pohladit, ale odmítal opustit teplý úkryt za Milanovou bundou. On už si vybral, konstatovala paní. Chce vás a nikoho jiného! Já bych si ho rád nechal, soukal ze sebe Milan, ale…momentálně to nejde, no, ukončil to zoufale. Má tu snad začít vykládat, že prakticky žije na ulici? Mohl bych za ním aspoň chodit? Nosil bych mu jídlo, a tak, napadlo ho. K jeho radosti paní souhlasila.

Milan skoro každý den docházel do útulku. Občas přinesl Astorovi něco na zub, ale pokaždé ho vzal na procházce k řece, což psík miloval. Časem se zapojil i do venčení všech obyvatel útulku. Byl to pokaždé slušný rachot. Tři lidé, on, paní Laštůvková, to jako majitelka útulku, a starý pán, který tu vypomáhal a obýval „lidskou“ půlku větší chatky- pan Holík. Každý měl několik šňůr, prostřednictvím kterých byli smečkou taženi na louku, kde na ně na všechny čekala spousta psí zábavy: krtci, jejichž ulovení bylo snem jednoho každého zde přítomného psa, mělčina, kde se dalo skvěle brouzdat, no prostě ledaccos. Sem tam něco spravil, asistoval při ošetřování psů, což znamenalo především držení a chlácholení vystresovaných chlupáčů, když do útulku přijížděl pravidelně spřátelený veterinář, vzdálený příbuzný majitelky.

Milan dál přespával, kde se dalo, a dělal, co se naskytlo. Psinec, jak zařízení láskyplně říkal, mu neobyčejně přirostl k srdci. Jednou ho před ohradou útulku přivítal psí pláč, a následně se dozvěděl smutnou zprávu: pan Holík zemřel. Ne sice přímo v útulku, ale v nemocnici, nicméně psi to samozřejmě nějak vytušili. Smutek, který zavládl v útulku, byl obrovský.

Paní Laštůvkové navíc přibyla další starost, a sice, kde nahonem vzít správce? Nevěděl by snad Milan o někom? O někom, kdo má rád psy, umí to s nimi. Kdo by dbal o čistotu zařízení, a teď v zimě topil.  Ráno a večer by venčil. Optimální by bylo, kdyby v chatce přespával.  Jednak z důvodu hlídání, ale i kvůli tomu, aby psi neřvali při každém šustnutí, což by mohlo mít pro útulek fatální následky- v okolí je spousta rodinných domků. Když paní Laštůvková zřizovala útulek, musela se zavázat, že v noci bude klid. Plat by byl sice spíš symbolický, ale bydlení by bylo zadarmo. A přes den prakticky volno, to je tu ona, paní Laštůvková.

Kdybyste tak věděl o někom, jako jste vy, usmála se nakonec laskavě. Taky se usmál.

Já bych asi o někom věděl, odpověděl rozzářeně.