Vánoční blog :...nám, nám narodil se!

(Věnováno památce pana J. Kaplana).......................................................

Předvánoční čas je ve školce výjimečné období. Spousta radosti a krásné práce pro učitelky i pro děti. Víte, co všechno se musí zvládnout? Na oknech - například - musí být nalepené hvězdičky, vystřižené z krajkového papíru, bez nich by to nebylo ono. Na všech oknech; a víte, kolik je ve školce oken a okének? A nejenom okna, celá třída, celý dům musí být svátečně vyzdobeny a ozdobeny! Přáníčka a drobnůstky pro rodiče, případně pro další členy rodiny. Společnou rukou zkrášlený stromek, pod kterým děti najdou dárky - pro sebe domů, ale také ty společné, které zůstanou na třídě. Adventní věnec. Pečení a zdobení perníčků. A ta vůně z toho všeho!

Ale hlavně - koledy : klasické, více či méně známé, ale i ty novější. Všechny krásné.

Vyvrcholením pak je vánoční besídka, pravá to společenská událost - se vším všudy. Ohromné množství malých i velkých, všechno ve svátečním... Zodpovědně mohu prohlásit, (účastnila jsem besídek i v jiných třídách) že naše třída měla pokaždé tuto předvánoční slavnost nejhezčí!

Ve všech třídách se zpívalo a tančilo s klavírním doprovodem, popřípadě s doprovodem Orffových instrumentů pro děti, ale jenom my měli navíc houslistu, dědečka jednoho z žáčků!  Velmi nesměle jsme si jednou vyzkoušeli, zda se shodneme, což se stalo obratem, takže pak jsme spolu hráli nejenom na vánočních, ale i jarních besídkách a moc jsme si to oba užívali.

Byl to dědeček, kterého by chtěl mít každý, včetně mne, podotýkám. S velkým uznáním jsem pozorovala jeho zájem a péči o vnoučka, vzhledem k okolnostem doslova obdivuhodné. Nemohla jsem si pomoci. Aniž by to tušil, adoptovala jsem ho. Měla jsem prostě dědečka, který neváhal přejít ke mně z protějšího chodníku, aby mi stisknul ruku a řekl pár milých slov, nebo alespoň zamávat na pozdrav, který věděl na den přesně, jak dlouho jsem byla nemocná, a projevil velkou radost, když jsem se zas uzdravila, a který mě zásadně oslovoval zdrobnělinou mého křestního jména.

Na poslední besídce, vloni, nám -k všeobecné lítosti- nehrál, zdraví už mu nesloužilo. Přišel jako host se svou paní, stejně laskavou, jako on sám, slavnostně krásně upravenou, sedli si vedle sebe hned vedle klavíru a s úsměvem pozorovali svého vnuka, jak se činí. Upíjeli kafíčko, ukusovali z cukroví, občas se navzájem láskyplně dotkli nebo se na sebe usmáli. Nemohla jsem z nich spustit oči. Muselo jim oběma být přes osmdesát let.

Na závěr besídky jsem -  jako každý rok -  zahrála “Narodil se Kristus Pán“, tradičně pouze při svíčkách, ale tentokrát bez dědečkových houslí. První dvě sloky burácely místností; ty znali skoro všichni přítomní, včetně dětí. Pak ale zpěv postupně slábl a utichal. Zůstaly jen dva hlasy, které dozpívaly píseň do konce, všechny sloky! Zpívaly slabě, takže jsem se jenom zlehounka dotýkala kláves, abych je nepřehlušila, a ostatní s dojetím naslouchali. Nepopsatelný zážitek...

To byla naše poslední besídka. Já jsem pak musela ze školky odejít, a on brzy nato také odešel...

„Náš dědeček už je v nebi,“ řekla mi jeho dcera, když mi předávala černě orámovanou obálku, a já o tom ani v nejmenším nepochybuji.

S úctou a láskou vzpomínám.