Vánoční blog: Já se tolik těším!

„Tak tady to máte, paní Stárková,“ sestra vykládala nákup z kabely, aby se stará paní ujistila, že na nic nezapomněla. „Datle taky?“ Stařenka to skoro vykřikla, jak se polekala, ale vzápětí se omluvně usmála. „Datle taky,“ uklidňovala ji sestra a vytáhla malý plochý balíček, zabalený v mikrotenovém sáčku, z kapsy pláště. „

Nechte si to zabalené, pěkně to lepí,“ poradila stařence. „A tady jsou ořechy,“ položila na stůl poslední sáček, a stará paní se radostně zatetelila. Vděčně se na sestřičku usmála, „Já se vám tak těším,“ vyslovila dětsky.

.

„ Mami, už bychom měli vyjet,“ opakovala nesměle Hanka už poněkolikáté. „ Už budou tři! Než tam dojedeme, než se babička vypraví, než se vrátíme,...“ odříkávala naléhavě. Její matka nereagovala, zato otec se ozval: „Ale ta bude vypravená cobydup, bába, ta už se jen jen třese, aby se tu usadila!“ Hanka se ohromeně otočila na matku, ale ta měla sklopené oči. „Jojo, to zas budou vypečený Vánoce!“ prohodil ještě otec trpce, než za sebou třísknul dveřmi do ložnice. Bylo slyšet, jak těžce dopadl na postel.

.

Hanka se znovu podívala na matku, a když se nedočkala žádné reakce, pomalu odešla do svého pokoje a také za sebou zavřela, ale potichu. Přistoupila ke skříni, a z nástavce vyndala krabičku polepenou vánočním papírem. Rozvázala zlatou stuhu. Uvnitř na růžovo- bílém hedvábném šátku spočíval růžový hrnek s podšálkem, oboje zlatě zdobené. Potěšilo ji, jak to všechno k sobě krásně ladí. Ještě chvíli se kochala dárkem, než krabičku vrátila do skříně. Babča bude koukat!

.

„Já už nebudu,“ volala stará paní na sanitářku, „já budu jíst až doma, tedy u našich,“ upřesnila trochu provinile. „Musí tu být každou chvíli, tak abych nezdržovala. Čeká nás dlouhá cesta!“ Sanitářka nerozhodně pohlédla na slavnostně vyparáděnou stařenku, pak na talíř s vánočkou a hrnek s bílou kávou. „ Vážně nechcete, paní Stárková? To byste přece stihla! Těch pár minut... Budete mít po cestě hlad!“ strašila ji jako dítě. „Kdepak, kafíčko si vypiju s rodinou!“ Paní to řekla tak rozhodně, že pomocnice už nenaléhala a svačinu odnesla.

.

Matka potichu vstoupila do ložnice. Schoulila se v nohách postele a bázlivě zašeptala: „Jestli tam chceme do tmy být, měli bychom už vyrazit!“ Vzápětí sebou cukla, protože její muž zařval: „Ani do tmy, ani po tmě, ani jindy. Nikdy, rozumíš!“ „Ale vždyť jsme jí to slíbili,“ zašeptala jenom sotva slyšitelně. „Slíbili! Prej slíbili! Tys jí to slíbila, já ne! A stejně, bába je tak sklerotická, že ví prd, cos jí slíbila! Ta neví ani o sobě, natož o nějakých slibech! Nenechám si zkazit Vánoce!“ uštěkl ještě, než se převalil na druhý bok.

.

„Ještě nepřijeli,“ mladá lékařka to spíše konstatovala, než že by se ptala, ale sestra i pomocnice jako na povel zakroutily hlavou. Lékařka zaklepala a vstoupila do pokojíku. Stará paní vyskočila ze židle a popadla kabát, který měla i se šálkou přehozený přes opěradlo vedlejší židle. Šálka spadla na zem a radostná záře ve vybledlých očích rázem pohasla. „Dobrý večer, odpověděla zdvořile, dokonce se na slečnu doktorku, tak ji všichni obyvatelé domova důchodců nazývali, usmála, aby nedala najevo své zklamání, ale slzy, které jí vstoupily do očí, skrýt nedokázala. „Asi jim do toho zas něco přišlo,“ zašeptala stařenka se sklopenou hlavou. „Možná zítra zavolají,“ pohlédla na lékařku s novou nadějí, a ta jenom pokrčila rameny. Paní se znovu posadila na židli. „Ještě chvíli počkám, a pak se tedy odstrojím,“ šeptala si pro sebe.

.

„To je bezmoc! Krucinál!“ Lékařka byla vzteky bez sebe. „Na tohle si teda nikdy nezvyknu!“ Obě starší ženy s pochopením přikyvovaly. „A to si představte, že jim nechala svůj byt,“ navázala sestra. A oni si ji nemůžou ani jednou za rok na pár dní vzít k sobě!“ „No jo, aby jim nezkazila Vánoce, chuděrka,“ přisadila si sanitářka. „To jsou hajzli, to svět neviděl! Ani zavolat jí nemůžou! Víc jak půl roku se neozvali!“ „No tak jim teda zkazím Vánoce já!“ pronesla lékařka odhodlaně a trhnutím otevřela zásuvku s kartami obyvatel domova. „Ssss, syčela si polohlasně jak rozzuřený had, Stárková Hana. A tady...Lutovská Hana. Tak!“

.

Hanka zase plakala. Když jí bylo v létě patnáct, zařekla se, že už nikdy brečet nebude. Nikdy! Až doteď to dodržela. Ani když se rodiče hádali, ani teď by nebrečela, jenomže z křiku a nadávek z vedlejšího pokoje začala chápat, co si dlouho nechtěla připustit, i když se toho celou dobu bála: pro babičku se nepojede. Zase... Možná už babičku nikdy neuvidí, napadlo ji. Znovu si došla do skříně pro babiččin dárek, ale otevřít krabičku už nedokázala. Od rána uklízela svůj pokojík, dříve to prý byla babiččina ložnice, aby se babičce u ní líbilo. Svou válendu povlékla nejhezčí soupravou s růžovými mašličkami - pro babičku, a vedle válendy přichystala nafukovací matraci pro sebe. Měly spát vedle sebe, jako když byla Hanka malá a babička se o ni starala, aby nemusela do jeslí...  Rozplakala se tak, že málem přeslechla zazvonění telefonu. Chvíli naslouchala, zda se ozvou matčiny kroky, ale pak se mátožně zvedla a vydala se do předsíně.

.

„Paní Stárková, spíte?“ Sestra zlehka pootevřela dveře do pokoje a zkoumavě nakoukla dovnitř. Stará paní už ležela v posteli, sváteční oděv i dobroty zmizely. Neozvala se, ale vzlyknutí ji prozradilo. Sestra vstoupila a rozsvítila malou lampičku. „Nespíte? Tak to je dobře. To je móóóc dobře,“ protáhla zpěvavě se smíchem v hlase. „ Já vám totiž někoho vedu!“ zářila. „ Tak honem vyskočte, nebo ji zase odvedu!“ To už Hanka nevydržela a vpadla do pokoje. „Babi! To jsem já!“ A když stařenka nebyla schopná slova, rovnou jí skočila na kraj postele. Z cestovní kabely vytáhla nafukovací matraci. „To je moje dnešní postel, abys věděla,“ šaškovala. „Nechám si ji rovnou tady, teď sem budu každou chvíli jezdit, tak ať mám kde spočinout!“

.

„Naši... nemohli přijet, vykládala s opatrnou odmlkou Hanka,  pusu plnou vánočky, kterou zapíjela bílou kávou. Stará paní na tom byla podobně - ještě že jí sestra skočila do kuchyňky pro večeři. „Pak k nám zavolala nějaká paní a strašně mi vynadala. Ale šíleně! Prý že tu na nás čekáš, tak ať laskavě nakmitáme!“ Stařenka ohromeně vzhlédla k sestře, ta jenom pokrčila rameny: „Paní doktorka myslela, že mluví s Hanou Lutovskou, dcerou, kterou máte uvedenou v kartě. A tys jí to zrovna moc nevyvracela!“ pohrozila na Hanku prstem. „No vždyť já jsem Hana Lutovská,“ namítala Hanka nevinně. Pak ale dodala úplně jiným tónem: „Když bych zavolala k telefonu mámu, co myslíte, že by z toho bylo; nic! Vůbec nic,“ dodala hořce. „A teď jsem tady!“ zajásala. „Tak dámy, večerka, zítra je taky den!“ zavelela rázně sestra, já jdu ještě telefonovat, jestli chcete něco vědět!“ „K nám?“ Hanka to jenom tak hlesla. „ No, nechceš, doufám, aby tě nechali hledat, viď. Že ne!“ Hanka jenom zavrtěla hlavou.

.

„Ráno ti ukážu tvůj dárek,“ zašeptala vzhůru k posteli Hanka ze své matrace. „ Napověz mi, ať vím, na co se mám těšit,“ zaškemrala babička jako dychtivé dítě, „ dám ti datle,“ lákala ji. „Ty máš datle? Super! Ty já přímo miluju!“ Hanka se natáhla do tašky pro ozdobnou krabičku. Babička rozsvítila noční blikátko a otevřela zásuvku svého nočního stolku. Podaly si navzájem svoje balíčky a pak už bylo slyšet jenom dvojité rádoby tlumené šťastné hihňání...