Valčík na rozloučenou

.......()...../I.....()...../I......()......./I.......()........./I............()............./I......................() ..........................................................................................................................................................................................

Končí ten čas, jenž byl plný

nejhezčích nocí a dní,

poslouchej, jak tichý valčík

na rozloučenou nám zní

Umyla jsem si hlavu heřmánkovým šampónem a v předklonu jsem si vyfénovala vlasy, tak jako pokaždé. Z prádelníku jsem si vyndala tu nejhezčí noční košili a spodní prádlo a vše jsem připravila na rozestlanou postel. Takhle klidná jsem nebyla, ani nepamatuju. Je to pěkný pocit. Znovu jsem klikla na šipku uprostřed fotky a místností se opět potichu začala linout moje oblíbená píseň. Už asi posté. Je mi, jako bych tančila.

Den končí nám a my jdem vstříc

těžkému loučení,

a blízko kouzelný valčík

na rozloučenou nám zní

Jedna, dvě, tři; u třetího plata jsem přestala počítat. Drobné bílé tablety jedna po druhé koketní spirálou klesaly ke dnu, kde po chvíli utvořily bílou hustou mlhu. Zamíchala jsem tekutinu ve sklenici dlouhou koktejlovou lžící.  Velmi zvolna jsem spolykala hořkou mléčně bílou tekutinu a prázdná stříbřitá plata zastrkala pod koberec. V kuchyni jsem pečlivě vypláchla sklenici, utřela ji a uklidila do skříňky.

Ach, zas valčík tančíme spolu,

však divně nám zní tentokrát,

a přec stopy našeho bolu,

ty nesmí na nás býti znát

Ublížím. Já to vím, já to moc dobře vím,ale nesuďte mě. Nemluvte pak o mně ve zlém, ta představa mě bolí už teď. Už dopředu. Odpusťte mi. Tohle jsem vám napsala v dopise, který teď pokládám na postel. Nic jiného tam není. Odpusťte mi! Pane Bože, i Ty mi odpusť... Ty víš, co je to za zoufalství. Že už to nemohu vydržet. Já vím, že to víš; Tobě psát nemusím.

Již zítra nás dva rozdělí,

povede nás Bůh ví kam,

dnes poslední tichý valčík

na rozloučenou zní nám

Už to nejde. Opravdu. Věřte mi. Byly doby, kdy jsem přemýšlela, zda mám na to právo. Někdy jsem byla přesvědčená, že ne – to mi nebylo tak zle, a já začala horečnatě hledat možnost, jak z toho ven. A pak další. A ještě další. Vyčerpala jsem všechny možnosti! Jindy, to když už bylo hůř, jsem si nesměle říkala, že možná každý má to právo, každý! Jsme tu sami za sebe. Chtít, nechtít, být, nebýt... Teď křičím: když to jinak nejde, mohu! A když je už úplně nejhůř, musím! Musím.

Každá pohádka končívá,

je už marné se ptát,

proč dnes musí tichý valčík

na rozloučenou nám hrát

Zeď pod oknem. Omítka plná drobných ostrých kamínků, které škrábou do konečků prstů a nemilosrdně se zarývají pod nehty. Když svítí slunce, blýskají se jako stříbro, ale je to jen obyčejná slída. To nevadí. Stejně je teď tma. Vzduch, proudící kolem mých uší, je voňavý nocí, ale je studený, ne, je ledový, a trochu směšně hvízdá, skoro to lechtá, když se odrazím. Ale to mi taky nevadí. Přece tančím!

Nic už mi nevadí...

(Jedná se o fikci)

Taxmeni : Valčík na rozloučenou