V kadeřnickém křesle aneb Nejsem dáma, co se dá dělat!

Víte, že dáma chodí ke kadeřnici nejméně jedenkrát za dva týdny? Pravá dáma, nutno upřesnit. Toto jsem kupodivu slýchala od své matky, která byla u kadeřníka za svých osmdesát let života slovy dvakrát: jednou za války, když hrozily vši a ona se musela preventivně podrobit úpravě a la Fantomas,

což se tehdy mezi dětmi nemilosrdně realizovalo ve velkém, podruhé někdy při nástupu do svého prvního zaměstnání. Jinak se celoživotně upravovala sama- bez nůžek. Dívat se, jak si motá ze svých černých vlnitých vlasů, hustých a dlouhých až hluboko pod pás, složitý honosný drdol byl zážitek, který jsem si jako dítě málokdy nechala ujít.

Já i všechny moje sestry jsme odmalička nosily culíky, culík a nakonec dlouhé rozpuštěné vlasy, bratr časem také, otec pak byl stříhán zásadně doma, většinou svou druhorozenou dcerou, která bývala na ruční práce nejšikovnější a současně nejméně lekavá, a tudíž zde bylo nejmenší riziko neúspěchu, ale i zranění.  Otec totiž podobné aktivity velmi prožíval, proto také nechodil k profesionálovi, který by ho - podle mého názoru - za jeho chování vymetl, ne-li přímo vykopal z krámu. Během akce sebou totiž vrtěl jak batole, občas vyskočil ze židle a úzkostlivě volal: „Pozor! Pozor na ty zatracený nůžky! Vždyť mě zabiješ, pomaleji!“ A sestra jenom na okamžik odtáhla nůžky a chladnokrevně jimi cvakala naprázdno, dokud se otec nevyčerpal a nepadl zpět do židle.

Já kadeřnice sice hned z několika důvodů obdivuju, ale navštěvuju je velmi nerada a zřídka, prakticky až tehdy, kdy opravdu není zbytí. Nemám ráda, když na mě někdo sahá, nemám ráda hutné výpary ze všech možných chemikálií, nemám ráda švitoření ostatních zákaznic, nemám ráda hukot fénu. Nemám ráda nic z toho, co činí kadeřnictví kadeřnictvím, a když mi namočí hlavu, vypadám jak debil...

Pokaždé se důkladně připravím: v módních časopisech si najdu spoustu krásných účesů, které své kadeřnici nadšeně předložím. Následně dlouze probíráme barevné odstíny, které by nahradily můj přírodní melír, již dlouhá léta pančovaný šedinami. Slečna jenom pokukuje po mé hlavě a vzdychá. „Já nevím, já nevím,“ opakuje posmutněle.

„Udělejte mi to tak, aby to vypadalo, že mám spoustu vlasů, a aby mi to aspoň trochu protáhlo tu moji kulatou hlavu,“ přeju si nakonec vyčerpaně, „šediny nechte, ony se v tom vyšisování ztratí...“ Kadeřnice chápavě přikyvuje a já- křeče v celém těle od dlouhého, ach, předlouhého nehybného sezení na jednom místě- odcházím v zásadě s tím samým, s čím jsem přišla, pouze o pár centimetrů kratším a načechraným, takže už nemám ofinu přes oči, tudíž vidím na cestu a mám obrovskou radost, že to mám zas na rok za sebou.

Vesele pohazuju svou kulatou lebkou, vlasů maximálně tak na jednu nenáročnou hlavu, dětinsky pátrám po známých, které bych mohla potkat, a když se tak stane, napjatě čekám, jestli si všimnou, že jdu od holiče, ale oni si většinou nevšimnou...