V hospodě aneb Ukaž? No jo, fuj!

Když jsem se už kdysi dávno doma zmínila, že chodím hrát „po hospodách“, vyvolala jsem tím pravé pozdvižení. A ač je o mně známo, že při těchto a podobných příležitostech piju jedině pomerančový džus, popřípadě vodu bez bublinek, okamžitě jsem byla celým naším rodem zařazena do škatulky notorických pijáků, karbaníků, zvrhlíků, lehkomyslných žen, apod.. Dámy do hospody prostě nechodí, tím méně s devíti „cizími“ chlapy... Nikdy!

No...Já tam ale chodím, a to už docela dlouhou řadu let, a stále mě to baví. Baví mě country i folk, které převážně hrajeme, baví mě moji kolegové, kteří zahodí kvádra a jiný důstojný oděv, nahodí rifle, kostkované košile a koně (rozuměj kovbojské boty), popadnou kytary, banjo, basu, harmoniku a jiné nástroje, a jsou schopni celý večer bavit sebe i další lidi. A taky mě baví ti bavící se lidé, kteří si naše večery nenechají ujít, dokonce chodí kvůli nám kouřit ven, aby nás- nekuřáky- nedusili...

Několik prvních let jsem zápasila s utkvělou myšlenkou, téměř patologickou, přiznám se, a sice že se v naší putyce zničehožnic objeví můj profesor houslí; představovala jsem si to do posledního detailu, ale to už mě dávno pustilo. Pan profesor dosud nedorazil, zato jsem se tu seznámila s mnoha zajímavými a milými lidmi.

Občas tu, kromě požitků výše popsaných, zažiju i drobné, ale okouzlující ujetiny, o které bych, být dámou, přišla; jako tuhle...

Při jednom hraní jsem si objednala svůj obligátní džus. Těšila jsem se na chuť pomerančové šťávy, ale byla jsem zklamaná; nějak to nebylo ono. „ To je snad zkvašené nebo co, čuchni si, že jo,“ obrátila jsem se na kamaráda, sedícího vedle mne. „Ukaž?“ Nejdřív si opravdu přivoněl, pak si k mému úžasu ucucnul. „No jo, fuj!“ Než jsem se vzpamatovala, natáhl se pro mou sklenici kytarista, a s týmiž slovy i on upil a s odfrknutím se vyjádřil: „No jo, fuj!“

Nebudu prodlužovat: postupně s mým zkaženým nápojem spontánně provedl navlas stejný rituál zbytek celé kapely. Celá zdivočelá představou orgiemi virů, bakterií a dalších podobných tvorečků jsem poslednímu z nich konečně vytrhla sklínku a nesla ji na bar. „On je ten džus nějaký špatný,“ žalovala jsem nesměle. „Já bych chtěla jiný!“ Málem jsem spadla pod bar: servírka uchopila sklenku se zbytkem džusu, odborně si přičichla, načež SE NAPILA a pronesla: „No, jo, fuj!“

Načež mi s omluvou a grátis přinesla nový a tentokrát opravdu čerstvý džus, který jsem už nedala z ruky; myslím, že jsem byla jediná, komu něco přišlo divné...