Učitelka do kriminálu!

Jestliže při běžném provozu v mateřské škole jsou učitelky jednou nohou v kriminále, při výletech MHD už si prakticky mávají přes mříže, to je můj názor. Minulý týden jsem takto mávala já.

Zní to přehnaně, až hystericky, uznávám, ale já mám tak šíleně vyvinutou představivost, že pokaždé při těchto příležitostech trpím jak zvíře, a trpěla jsem i teď.

Kolikrát do půl hodiny se dá počítat do dvaadvaceti? To byste neuhádli. Mockrát! Posbírala jsem svou směsnou třídu, která brebentila všemi možnými jazyky, jako bych vymetla Babylón, a hnala je nejprve směr metro.

Na jezdících schodech jsem se div nevytáhla jako žvýkačka podél řady stojících dětí a modlila jsem se, aby nic necuklo, nezastavilo, aby nikdo neběžel kolem jako střevík a nesrazil mi je. Bez obav. Můj fanatický, ba šílený pohled, kterým jsem dopředu varovala všechny potenciální narušitele, byl dostatečně výmluvný. Nikdo si k nám netroufl ani přiblížit, což bylo dobře pro všechny zúčastněné.

V tramvaji jsem opět horečnatě přepočítávala. Všichni ADHD a Aspergeři, jakož i jejich kříženci v prvním okamžiku naskákali do kleku na taková ta sklapovací sedátka, co se do nich tak prima skřípají prstíčky a vyrážejí kusadla o opěradla, takže jsem je nejdřív musela srazit do sedu. Nějaká mladá maminka mě se zájmem pozorovala. „Co když bude nějaké dítě po návratu chybět?“ zeptala se laškovně.  Udělalo se mi špatně, ale naoko jsem ledabyle pokrčila rameny. „Přinejhorším si nějaké chytnu třeba v tramvaji a narafičím je místo zmizelého,“ odtušila jsem. „Kus jako kus!“ Maminka křečovitě sevřela ručku svého synka a zmlkla. Já jí dám mě nervovat! Ta letos k zápisu nepůjde, kdepak!

Na procházce v okolí Hradu se k nám zase přidávali všelijací cizinci a snažili se s našimi dětmi vyfotit. Čím šikmější oči, tím urputnější byli. To v Japonsku a Číně nemají děti, nebo co? Na rozdíl od kolegyně jsem si nemyslela, že by všichni byli přímo pedofilní devianti, ale divní mi tedy přišli. Někteří běželi kus cesty pozadu, aby si pomocí tyče udělali snímeček s našimi syčáčky. Šli po nich neomylně- čím větší sígr, tím větší zájem cizinců. „Kousni, Allisone, kousni ho!“ šeptala jsem toužebně, když našeho geniálního miláčka s poruchou autistického spektra jeden pošuk objal a cenil zuby v úsměvu. Na Allisona si netroufne sáhnout ani školní logopedka, když mu rovná mluvidla. Nesnáší to a brání se jako tygr. Doslova.

Řvaly jsme na turisty ve všech možných jazycích, včetně znakové řeči, ale byli jak posedlí. Vyloženě nás obtěžovali a mě navíc mátli při počítání, protože nebyli o moc větší než naše děti.

Úlevu, která mě zaplavila, když jsme dorazili zpět do školky, všichni, (a všichni originál, nemusela jsem nikoho lovit pro náhradu) v pořádku, bych směle přirovnala k úlevě po porodu. Krim zase pro jednu odložen na neurčito…

Miláčci se nacpali, zalehli a my jsme s kolegyní dojatě komentovaly, jak jsou ve spánku roztomilí. Koťátka! Zlatíčka!

Tak co, kdypak si zase spolu někam vyjedeme, co?