U psího psychouše

Dlouho jsem se k tomu odhodlávala. Přišlo mi to lehce ujeté, ne-li přímo těžce. Ale naše nová fenka z útulku vykazovala takové známky psychického poškození, že k návštěvě tohoto vyhlášeného odborníka jednoho dne opravdu došlo.          

Naše zkřížená dobrmanico- vlčice se bála psů! Vyděsila ji i naše tehdy devatenáctiletá stařenka Rozmery, která si ji po příchodu do našeho bytu přišla na uvítanou očmuchat. Nanejvýš mrzuté bylo, že, jak se ukázalo, Ťapčino leknutí má podobu jakéhosi preventivného výjezdu, velmi hlasitého a zubatého vůči jakémukoli druhému psisku.

Rozmery byla vlčí flegmouš, takže jenom zaštěkala něco jako "dop..., co na mě řveš!" a urazila se. Ostatní psi ale výpad opětovali, což nedělalo dobře ani mně, ani ostatním psářům. Bylo nutno situaci řešit a vyřešit, a to co nejdřív. Ne že by mi vadilo, že máme v parku pěšinu jen pro sebe, zatímco všichni ostatní jsou v zástupu tou zbylou. Ale přibývalo psů, kteří si to pamatovali, vrhli se přes celý park k nám, a já byla každou chvíli v obležení bojujících nerváků v kožiších. Ťapka nosila košík, ale ti ostatní ne. Ťapka byla na vodítku, ale ti druzí ne...

Jedné soboty se tedy naše rodina ocitla na farmě onoho léčitele, kde se probíhalo několik desítek různých psů, zejména velkých, ba obrovských. Ťapčin čumák byl opatřen košíkem, její krk pak pěkným červeným obojkem, který jsem jí speciálně pro tuto příležitost zakoupila, a dlouhým pevným vodítkem.

Ťapka šla prakticky po dvou, aby si předníma packama mohla sundavat košík, a strašidelně cvakala zuby. Kolik psů jsme spolu minuly, tolik psů seřvala hrdelním hlasem, což jí všichni srdečně vraceli. Nemohu napsat, kde až jsem byla zpocená, než se mi podařilo dostat se/ji přes trávník až k protějšímu plotu. "Vy jste nějaká nervózní, " všimli si starší manželé se psem, který NA MĚ upřeně hleděl, pysky vyhrnuté až k černému knoflíku čenichu. "Nechte ji proběhnout a jděte si dát kávu!" usmívali se na mě. "Náš Bobíček má taky strachovou agresi, viď, miláčku!" podrbali psa, hrubým odhadem velkého jako já, s očima krví podlitýma. Nebyla jsem nervózní. Měla jsem náběh na infarkt a nešlo to rozchodit.

Specialista na psí duši seděl uprostřed svých přátel u dlouhého stolu, z každé strany jednoho středoasiata, takto huňatého obra, vyšlechtěného k dávení vlků, a nenuceně rozprávěl. Chtělo se mi rychle se k němu vrhnout, zkonzultovat případnou diagnózu mé nosaté černohnědé kamarádky, eventuálně domluvit jí psychoterapii a zmizet. Splnění tohoto celkem skromného přání bránila stěna psů mezi námi a moje zbabělost. Radši bych znovu maturovala z tělocviku, tak těžké to pro mě bylo.

Nakonec jsem za pomoci laskavé asistentky a mého nejdražšího, který ještě stále zcela neuvěřil, že je tady, a už musel nevěřit při pohledu na mě, že si vybral správně, přebrodila moře psů a stanula před psychologem. Promluv, ó veliký guru! Poslechnu tě beze zbytku a bez reptání!

Psí psycholog se uhrančivýma očima zavrtal do Ťapky. Ani jsem nedýchala. Co, co řekne?

Nyní se zahleděl na mě. Pořád jsem ještě nedýchala. "Je široká," pronesl zvolna, "a má úzkej obojek!"