"Ty vole, Ivčo!"

Volevolevolevolevole.....................................................................................................................

Nedávno jsem se bavila se sousedem na chodbě našeho domu. Obsah hovoru byl velmi vážný – privatizace našeho domu- a celý hovor samotný probíhal velmi na úrovni. Nejenom proto mě překvapilo, že mě soused po celou dobu nenuceně oslovoval „vole“. Jeho manželka nebyla až tak zaujata tématem, takže si toho- evidentně na rozdíl od něj-  všimla, a trpěla tím jak pes. Dloubala ho do zad, do boku, celá rudá, ale její choť ji pokaždé jenom něžně pohladil a dál mi uctivým hlasem nadával do zvířete. Bylo jasné, že tím ani v nejmenším nemyslí nic zlého a já jsem to skutečně nijak zle nevzala. Je ovšem pravdou, že mi to docela leží v hlavě.

Tento termín pro mě samozřejmě není ničím neznámým. Za mého dětství jsem jej poměrně často slýchávala, je ovšem fakt, že ti, kteří jej nadměrně pronášeli, byli většinou označováni za „chuligány“, „pásky“, „spodinu“, příslušníky pochybné party, apod., a byli jsme před kontaktem s nimi, popřípadě před jejich napodobováním, důrazně varováni. Když jsme se sourozenci chtěli rodiče spolehlivě vytočit nebo jsme měli masochistickou náladu, byla tato replika naprostou tutovkou. Jako byste chtěli býku utřít čumáček červeným kapesníkem...

Zajímalo by mě především, kde se ten „vůl“ vůbec vzal? Proč vůl! Kdo ho zavedl do módy? Jak to, že se to tak uchytilo?

Někdy se mi zdá, že je to silnější, než uživatel - naduživatel. Špatně kontrolovatelný návyk, obsese, nebo možná něco jako tik? Nevymýtitelný? Špatně potlačitelný? A zdaleka mi to nepředvedl jenom dotyčný soused. Když jsem kdysi začínala hrát s jednou country kapelou, ( už neexistuje), její stávající členové - podotýkám, že žádní sprosťáci -  z nějakého důvodu usoudili, že mě nesmí „zkazit“ a coby nejmladší děsit případnou silnější mluvou, za což jsem jim s odstupem času velmi vděčná. Vzpomínám si ale, jak se občas museli přemáhat a hlavně jak si šťastně s úlevou „zavolovali“, jen co jsem se vzdálila; stačilo odejít v klubu nebo v hospodě na toaletu a nepozorovaně se vrátit, a už sedělo u našeho stolu celkem početné stádo...

Docela bych chtěla zjistit, jak to vlastně s tím volem je? Určitě je to nějaké temné chlapské tajemství! Potvrdil mi to bezděky i můj kamarád, takto velmi slušně vychovaný mladý muž, vzorný otec dvou malých dětí, tedy žádný chuligán, spodina, ani nic podobného! Když jsme se u mne v předsíni loučili, s přesvědčením v hlase vřele pronesl památnou větu: „Ty vole, Ivčo, s nikým si tak skvěle nepokecám, jako s tebou!“