To se dělá při bossingu!

K přečtení a pochopení až po přečtení mého staršího článku „Co se dělá při bossingu?“ .

„Ono to začíná vypadat, jako by pro mne pomalu neexistovalo jiné téma. Že už mi z toho hrabe!“ Elena se na mě omluvně podívala a pak rezignovaně pokrčila rameny. „No tak hrabe, no!“

„Komu by nehrabalo,“ opáčila jsem s pochopením. Paní ředitelku Skotovou jsem v životě neviděla, ale začínala jsem mít pocit, že ji znám odmalička. Aniž bych měla sebemenší pocit, že to je pro mne přínosem. Aniž bych o to stála. Chvílemi jsem dokonce pociťovala dravou chuť vydat se do příslušné mateřské školy, milou ředitelku proplesknout, popřípadě jí zavolat rychlou do Bohnic.

Elenino mateřsko - školkové drama se schyluje ke konci. Měla bych být klidnější, ale nejsem. Znám Elenu. Ta se z toho jen tak neoklepe. Ať už ten konec bude jakýkoli. A já se nedivím. Hodně to bolelo, a taky to stálo hodně sil.

„Milado, nevadí ti, že to na tebe furt kydám?“ zeptala se sebekriticky Elena. Jen jsem zavrtěla hlavou. „ Jak to pokračuje?“ zeptala jsem se povzbudivě, ale už z toho, jak se Elena tvářila, bylo jasné, že nic moc. Po dlouhé nemoci konečně nastoupila do práce. Na děti a většinu kolegyň se těšila hodně, na to, co věděla, že přijde, naopak vůbec.

„Nastoupila jsem na odpolední, zrovna bylo ve školce divadlo, takže jsem potichu dopadla na nejbližší židli a vůbec mi nepřišlo divné, že se po mně všechny jen otočily a pokývly jsme si na pozdrav.

Pak přišla ředitelka, se všemi, kromě mne, se vřele pozdravila, Helenku pohladila po zádech, něco jí pošeptala a obě se na sebe usmály. Pak se otočila na mě, a aniž mi odpověděla na pozdrav, mrazivě mě požádala, abych s ní šla do ředitelny.“ „ Fuj, to je horor!“ neodpustila jsem si. „ Teprve bude,“ ujistila mě Elena.

„Paní ředitelka mi nabídla židli a přivolala svou zástupkyni. Po dramatické němé pauze, podbarvené upřeným pohledem do očí, nám ředitelka sugestivně naléhavým hlasem oznámila, že se rozhodla nabídnout mi rozvázání pracovního poměru dohodou.“

„No to jsi čekala,“ podotkla jsem.“ Matylda,Vanda, Petra... Zdeptat, a pak vnutit dohodu. Stále stejný scénář. Ta ženská je úplně bez fantazie. „ To jsem čekala, takže jsem obratem odpověděla, že dohodu nepřijímám!“ ušklíbla se Elena.

„A co na to ona?“ zajímala jsem se- „Řekla, že to je ovšem zásadní informace. A že se tedy zařídí. Ale takovým tónem a s takovým výrazem, že se mi udělalo špatně.

“ Takže ti v podstatě vyhrožovala,“ vydechla jsem. „No to si piš!“ pokývala hlavou Elena.

„Pak mi řekla, že můžu jít. Ale já jí řekla, že ještě nemůžu. A vynadala jsem jí za ten chorý posudek, co na mě nasmolila na sociálku. Taky jsem jí oznámila, že jsem na ni podala stížnost jednak pro ten lživý posudek, ale také za stresující jednání a chování, což je v tomto případě ryzí eufemismus! Pak jsem teprve šla a zařadila jsem se do pracovního procesu. Kolegyně na mě koukaly jak na zjevení- evidentně nečekaly, že se vrátím.“

Elena si před časem podala žádost o přidělení dítěte do pěstounské péče. Těší se a žije tím víc než rok. Sociální pracovnice si standardně vyžádala posudek zaměstnavatele. A dostala takový, že se nemálo podivila. Svinstvo v krystalické podobě, navíc svinstvo, obsahující snadno dokazatelné lži. Elena se k němu bleskově písemně vyjádřila, nicméně se jí neulevilo. „Připadala jsem si hrozně. Já tam vykládám, jak mě moje práce těší, jaké mám s dětmi nádherný vztah...Což je pravda!“  Div nebrečela.

Sociální pracovnice se sice celkem slušně zorientovala a Elenu ubezpečila, že to na výsledek posouzení nebude mít vliv, ale Elena z toho stejně byla zničená. „Takže nejenom všechny ty učitelky, co se z jejích křiváren dodnes zotavují, nejenom školkové děti, které se třesou, jen slyší její hlas o patro níž,“ řvala na mě rozčileně, „ale teď už i nějaké opuštěné dítě, které bychom mohli dostat z děcáku do normálního života! Další oběť! A život jde dál!? No to ani omylem!“

Paní ředitelka zjevně nečekala, že by Elena její nabídku nepřijala. Neměla pro ni ani její klíče, které Elena musela během neschopenky odevzdat. Po několika připomenutích jí nakonec nějaké klíče poslala. Po školnici. „To ale nejsou moje klíče,“ bránila se Elena. Já mám červeno- černé! Víš, co to bude znamenat? Že jakmile někde uvidím klíče s červeným a černým odlišovačem, sbalím je, ať budou kohokoli! Dej mi ty moje!“ smála se. Školnice se nedala:„Vždyť tam máš všechny klíče, co potřebuješ; červená, fialová...není to fuk?“ Elena tedy shrábla svazek zeleno- fialových klíčů do kapsy, podepsala řádek, který jí školnice Dita ukázala a dál se věnovala dětem. „ To sis je nepřepočítala, když už jsi podepisovala, že přebíráš určitý počet klíčů?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. „Prosím tě, já neměla jediný důvod Ditě nevěřit. A měla jsem tam třídu dětí v akci,“ mávala odmítavě rukou, a pak schlípla: „Jsem blbá, no!“

Druhý den ráno Elenu čekalo nemilé překvapení. Měla ranní, takže otevírala školku. „Milado, já normálně myslela, že mě raní mrtvice! Přišla jsem na půl sedmou, že si udělám kafe, připravím akvarely na ten arťák, co jsem si chtěla s dětmi udělat, to nemluvím o tom, jak strašně se mi chtělo na záchod!“ Elena zjistila, že nemá klíč od zahradní branky. To ji zpočátku nijak zvlášť nerozladilo. Dokonce se rozhodla, že branku přeleze, ve sborovně si vezme náhradní klíč, aby vpustila děti, které budou přicházet, prostě v zásadě řešitelné. Pak ji ale napadlo prohlédnout si svazek klíčů, a při této příležitosti si konečně všimla, že nemá ani klíče od vchodu a od přepážky na chodbě. „Já dostala na tu Ditu takovej vztek! Já jí říkala, že to nejsou moje klíče! Pak mi ale došlo, že to omyl nebude - i když ty klíče nejsou moje, je tam klíček od mé skříňky a od botníku!“

Elena stála před temnou školkou, nohy křížem a trnula, aby už konečně dorazila školnice nebo kuchařka, které začínaly o něco dříve než učitelky, aby opravdu přišly, a to dřív, než se objeví rodiče s dětmi. „Milado, my všechny dojíždíme! Stačilo, aby byl nějaký malér v metru nebo cokoli v dopravě, což už se párkrát stalo, a já tam s těmi děcky mohla leda tak tančit Kolo mlýnský kolem baráku!“ Bylo vidět, že to znovu prožívá.„Stála jsem tam jak bezdomovec nad větrákem přesně dvacet minut, zmrzlá, jak nechci říct, co. Pak přišla Dita. Vyjela jsem na ni, ale ta mi řekla, že pláču na nesprávném hrobě! Že jenom splnila příkaz ředitelky! Takže já buď v sedm otevírám, nebo v pět zavírám školku, podle toho, jakou mám směnu, a nemám klíče!“

A co když jí ředitelka řekne, že ve svazku ty klíče byly a že tudíž Elena bude kupovat několik bezpečnostních zámků včetně klíčů pro všechny! Na to by jí ani celý plat nestačil!  Kdo lže jednou, zalže kdykoli... Až se z toho zpotila. Elena poslala sms zástupkyni, ze sborovny mail ředitelce, kde jim oznámila, co a jak. Jako alibi asi nic moc, ale aspoň něco.

Paní ředitelka po svém příchodu Eleně vysvětlila, že je ředitelkou, a tudíž může sama rozhodnout, komu klíče svěřit a komu ne, a následně nechala školkou kolovat k podpisu papír, že kdykoli bude mít Elena odpolední, bude určena jiná učitelka, aby po ní zkontrolovala a zamkla; mimo to souběžně kolovala i zpráva, že k Eleně nelze mít důvěru...

Ještě téhož dne Elena navštívila jistou poradnu, zabývající se nejrůznějšími formami šikany, kde jí zdejší odborníci poradili, co má udělat. Velmi důrazně jí doporučili i to, co ode mne nechtěla brát vážně, a sice aby co nejrychleji odešla, jinak na ni paní ředitelka něco nalíčí, svede, apod.. Elena konečně podala výpověď, kde jako hlavní důvod uvedla bossing a lživý posudek na sociálku.

V den, kdy Elenina výpověď dorazila do školky, byla svolána blesková mimořádná porada. Ve dvanáct hodin dorazila – zcela náhodou před Eleninými zraky - známá obálka do ředitelny, v půl jedné byla ohlášena ona porada...

Paní ředitelka vcházela do sborovny v družném hovoru s Helenkou, která se Eleně dlouze a se širokým úsměvem dívala do očí, ostatní se scházely se sklopenou hlavou, mlčky. Paní ředitelka Eleně oznámila, že se na ni obrátily všechny zaměstnankyně, vedené provozními pracovnicemi: příchodem Eleny po neschopnosti vzniklo nesnesitelné napětí na pracovišti, ve vzduchu je cítit negativní energie, proto žádají paní ředitelku, aby problém vyřešila.

„Milado, já tam seděla a chtělo se mi umřít. Já s těma holkama chodila na kafe, smály jsme se spolu, povídaly si, když jsem byla nemocná, tak mi některé telefonovaly, jiné psaly, posílaly fotky, ničím jsem jim neublížila! A navíc, jedna každá z nich už zažila od ředitelky nějakou tu perličku vůči vlastní osobě, a to nemluvím o tom, že ji taky viděly likvidovat moje předchůdkyně! Takže přesně vědí, co je zač! Jarce řekla například, že je debil! Že kdyby se oddala Ježíši, nemůže mít přece zánět slepého střeva a tudíž nemusí na operaci! A Símě zas, že přijde do pekla, že to je z ní cítit! Že ředitelka je na to citlivá, že to pozná na první pohled! Jedna každá něco podobného od Skotové chytla! A teď ze mne cítí negativní energii!“

„Já vím, já vím,“ tišila jsem ji, ale sama bych přitom potřebovala utěšit. „Doufám, žes tam nebrečela?“ zeptala jsem se s obavou. Já osobně bych teda brečela. Co brečela, já bych řvala jak želva! „Nešlo mi ani brečet, Jako bych uvnitř celá zkameněla. Jenom jsem se každé zvlášť zeptala, jestli se mnou měla nějaký konflikt nebo prostě jestli jsem jí něco špatného udělala.“ „A jo?“ zašeptala jsem. „No ne! Doslova opakovaly, že nic zlého nikdy nebylo! Ale že je tam špatná energie! To jsou oblíbené fráze Skotový! Vždycky se jim smály, a teď to opakují!

Paní ředitelka Eleně starostlivě řekla, jestli přecejenom nechce odejít na dohodu. Vždyť takhle má dvouměsíční výpovědní lhůtu, to si myslí, že to tak dlouho ve školce vydrží? V takovém ovzduší? To je přece hrozné! To by ji paní ředitelka ale litovala...

Elena jí odvětila, že věří, že to jistě nějak všechny spolu vydrží. Opravdu nestáhne svou výpověď, ani stížnost, na dohodu vážně nee.

„Milado, víš, co bylo pro mě úplně nejhorší? Paradoxně, spíš bych měla být ráda. Všechny holky se ihned poté začaly ke mně chovat zase pěkně, žádné vražedné napětí ani působení mojí zlé energie nebylo vidět, prostě jako před tím. A já k nim samozřejmě taky. Jako by se nic nestalo. Ale bylo mi to úplně jedno. Pořád jsem byla zkamenělá.“

O pár dní se do školky dostavil pracovník odboru, kde si Elena stěžovala, aby vše přešetřil. Oba, on i Elena, spolu mluvili velmi otevřeně. Elena z něj měla dobrý pocit, nicméně se netajila a netají tím, že pokud ji závěry a řešení tohoto odboru neuspokojí, bude hledat způsob, jakým postupovat dál.

„Miládko, možná ti připadám posedlá. Měla bych se na to vykašlat. V jiné školce mě s radostí naberou, zamiluju si nové děti, jenom se občas praštím do hlavy, jak jsem byla blbá, a život půjde dál. Ale já to takhle nechci. I když třeba padnu na ústa. Což je pravděpodobné, neboj, naivní sice jsem, ale zas ne tak, jak to vypadá.Vím, co mi hrozí a proč. Ale i tak. Rozumíš mi?“

Ale jo, rozumím. Elena teď čeká na dopis z onoho úřadu. Co jí asi odpoví? Velké iluze si nedělá, takže už se byla znovu poradit, co bude dál. Zatím si nehledá nové místo. Možná už nebude mít chuť nastoupit do školky. A odvahu. Možná, že zůstane zkamenělá. Navždy! Mám o ni strach.

Mám o ni velký strach...