Ten vám ale byl!

Spatřila jsem ho na Tylově náměstí a šla za ním jako uhranutá až na I.P.Pavlova, jak za černým myslivcem. Skutečně jsem se nemohla odtrhnout. V mém věku už bych mohla mít rozum a být proti podobným lákadlům imunní, leč bylo to silnější než já. Srdce bylo slyšet až ven, na tváři připitomělý úsměv, ač jsem se ze všech sil snažila vypadat jakoby nic. Byla jsem z něj zkrátka doslova celá vedle...

 Na Míráku jsem skoro násilím trhla; maminka mě zpozorovala a začala jevit známky znepokojení- snad si pomyslela, že jí chci unést syna, který byl, mimochodem, také rozkošný. Mě ovšem okouzlil jejich kočárek! Vypadal jako z jiného století, možná z jiného světa, ale skvěl se novotou: velká, hluboká, měkoučce bíle polstrovaná korba, vysoká, ale stabilní kola, klenutá boudička vystlaná kytičkovanou látkou, stejnou, jako lehká pokrývka... Něco nádherného!

Miminko už bylo větší, ale nádherně se rozvalovalo a užívalo si velkorysého prostoru. Vybavila se mi současná velemoderní vozítka, ve kterých je už pomalu novorozenec nacpaný jak párek v rohlíku a hlavička se mu třese, jak kočárek drkotá po chodníku. Tenhle model měl skvostné pérování a plul davem jak labuť na rybníce.

Když se narodil můj syn, právě začínala éra malých kočárků. Byla jsem z toho celá zdivočelá; představovala jsem si, že moje dítě, poplatno genům ze strany otce i matky, bude macek, a v moderním kočáře bude muset jezdit na stojáka! I dala jsem si tu práci, a sehnala jsem si vozítko z druhé ruky, sice silně nemoderní, ale ve vynikajícím stavu, prakticky jako nové. Byla to prostorná Liberta, sametově tmavě modrá, vysoká, široká, hluboká, odpérovaná, šikovná -  jen promluvit...Paráda!

Syn nakonec nebyl macek, ale macíček. Do svého modrého korábu se z inkubátoru dostal až ve čtyřech měsících, to už měl krásných dvě třicet, takže by v něm byl klidně mohl metat kozelce. Ještě v necelých dvou letech měl v zimě v kočárku klasickou peřinu pod- i na sobě, dole jsem měla šikovný košík na nákup, na řidítkách síť na kabelku, a už jsme drandili. V té době jsme žili v Německu, na malé vesnici, kde jsme byli vpravdě atrakce; když jsem se svým vozem vyjela na vycházku, jedna hlava nezůstala neotočená, jedno oko nezůstalo lhostejné...

Doufám, že než mi syn pořídí vnouče, začnou se zase vyrábět pohodlné, hezké a hlavně dostupné kočárky, se kterými bude radost vyjet. (Třeba jako ten, co mě včera tak vzal u srdce?) Zatím to vypadá, že si budu muset počkat...