Telegram

Johana s heknutím přitlačila těžká vrata s ozdobnou litinovou mříží. Uf! Konečně doma! Nenáviděla tohle ubrečené, zablácené období; už aby bylo jaro! Rozmrzele si otírala boty o rohožku. Bláto. Všude samé bláto. K zbláznění… Divže to nevykřikla nahlas. Ještě ke všemu jí upadly klíče.

Vztekle se pro ně sehnula, a v tom okamžiku spatřila na schodech ke sklepu bílou podlouhlou obálku. Pošťačka si zřejmě opět zapomněla klíče, pomyslela si automaticky Johana. V takových případech zpravidla prostrkávala dopisy škvírou pode dveřmi, a nájemníci je vycvičeně sbírali a vhazovali do příslušných schránek. Na téhle obálce byl černý nápis: TELEGRAM.

Hmátla do kabelky pro brýle, přiblížila si bílý obdélníček k obličeji a vzápětí ztuhla: v průhledném okénku stálo její jméno! Rozčileně vyběhla po schodech. Její první telegram v životě! Co se stalo? Chtěla roztrhnout obálku hned v předsíni, aby se co nejdřív zbavila náhlého nepochopitelného napětí, ale tu ji zalil takový smutek, že se, stále ještě v kabátě a kozačkách, svezla na nízkou stoličku a skryla obličej do dlaní. Telegram slétl na podlahu, zlověstně zašustil a zůstal ležet vedle přezůvek.

Už věděla, co se stalo. Strýc Václav! Tak přece to tehdy nebyl pouhý žaludeční vřed, pomyslela si zničeně. Strejda Václav, zlatej strejda… Nejlepší na světě! Kamarád, a vlastně trochu i táta, kterého nikdy nepoznala. Brával ji s sebou i na ryby. Jedině ji, Johanku, nikoho jiného! Prý- jediná ženská, která vydrží být chvilku zticha… Často se spolu jen tak toulali lesem. Jednou špatně šlápla a vyvrkla si kotník. Strejda ji pak celou cestu nesl střídavě v náručí a na zádech, a ještě jí celou cestu zpíval, aby to tak strašně nebolelo. Aby to tak nebolelo! Horké slzy jí kapaly na pouzdro od brýlí.

Možná, že se stalo něco tetě Hedwig, napadlo ji zničehožnic s provinilou nadějí. Hedwig se ke strýci Václavovi vůbec, ale vůbec nehodila. Byla přísná, možná i trochu chladná, a se svým znatelným akcentem a častými odskoky do své mateřštiny se těžko sbližovala nebo dokonce přátelila. Měla s lidmi svoje zkušenosti. Její rodina byla jednou z mála, která nebyla po válce odsunuta. Nebylo proč, to všichni věděli, přesto se však našli tací, kteří jim poměrně dlouho znepříjemňovali život.

Chudák teta Hedwig! Johana si vzpomněla, jak ji teta chodila v noci přikrývat, aby nenastydla. Jednou, Johana právě měla spálu, přišla k ní Hedwig do pokoje. V rukou držela papírovou krabici, převázanou červeno- modro- bílou kroucenou šňůrkou. „F´úr dich“, přikývla nezvykle rozzářeně na dětský tázavý pohled. Johana rozrušeně odmotávala provázek a teta se na ni dychtivě dívala. V krabici byly nádherné střevíčky, jako pro princeznu. Byly to opravdické lakovky! Červené s bílou ozdobou na špičce a páskem přes nárt! „Tetičko Hedwig!“ Ale teta už se schovala za svou obvyklou netečnou masku. Proč si nikdy nedala tu práci – proniknout pod ni? A teď, když už je možná pozdě… Řekla kdy vůbec tetě, jak moc pro ni znamená? Hlučně se vysmrkala.

To byly její prázdniny, její dětství, její život. Strejda Václav, teta Hedwig a taky teta Ludmila. Nikoho jiného na světě neměla.

Teta Ludmila, Luďka, jak jí všichni říkali, byla sestra strejdy Václava. Bydlela v malém domku hned vedle, ale většinu času trávila s nimi na statku. Nebo ve svém kouzelném krámku, samozřejmě. Dostalo se tam prakticky  všechno- od pastiček na myši po krajkový ubrus. Prodejnu před dvaceti lety zrušili a nejenom Johana ji oplakala. Místo ní vyrostla na návsi nová samoobsluha s lhostejnou pokladní.

Prodejnu tety Luďky milovaly všechny děti, ale Johana nejvíc. Hned u dveří, po pravé straně, byl pult s bramborami, zeleninou, a za ním regály s drogistickým zbožím, gumáky, dřevěnými nazouváky do chléva a obrovskými hrnci na paření brambor pro vepře. Naproti u levé stěny stály komíny bas s kofolou, kterou děti nesměly, a deštěnkou, kterou pily snad po hektolitrech. Johana si byla jista, že od těch dob nic lepšího nepila. A taky už nikde nikdy neucítila tu zvláštní vůni, typickou pro tetin krámek. Uložila si ji do paměti jako vůni domova a dokázala si ji kdykoli vybavit.

Krájené máslo! A taky krájený tvaroh a droždí! Ty obrovské cihly: bílá, hnědá a nažloutlá! Městské dítě to přímo fascinovalo. A což teprve „mejdlíčka“! A šumák! Vyrábí se dneska alespoň ten šumák? Tím nejpůvabnějším v krámku ale byly čtyři obyčejné židle. Vždy tam posedávalo několik dědů a babiček, kteří pod záminkou svých mrňavých nákupů vlastně přišli na kus řeči. Pohladit všechny děti. Tetu Luďku měli všichni rádi. A ona je…

Sevřelo se jí srdce. Jak dlouho tam nebyla? Klopotně počítala a najednou se lekla: skoro tři roky! Je to vůbec možné? Nemohla to pochopit. Jak to mohla bez nich tak dlouho vydržet? Spousta pohlednic, pár dopisů, občas telefonát do nedaleké hospody. Jistě, měla hodně práce. Málo času. Obvyklé zaklínadlo. A teď už je na všechno pozdě…

Na všechno snad přece ne! Bleskově shodila kabát a vběhla do pokoje. Z podpostele vyrvala kufr a horečnatě do něj naházela nejnutnější věci. Přibalila si také černé punčochy, které nenáviděla, a úderem pěsti zaklapla víko. Nastavila si budík na půl pátou. V šest jí jede vlak, v devět bude v městečku a těch pár kilometrů, co jí zbývají, seběhne cobydup. Vezme to lesem. V deset už budu u vás, drahouškové moji! Všechno si vynahradíme, ach, znovu se rozplakala. Uvědomila si, že jednomu ze svých nejmilejších už nevynahradí nic…

Přinesla si z předsíně dosud neotevřený telegram. Co je horší- tahle strašlivá drásavá nejistota nebo… Ne. Teď to nebude číst. Nemá na to sílu. Až ráno.

Vlak se drncavě blížil k cíli. Ještě pár minut a bude vystupovat. Ano. Teď už musí. Zhluboka se nadechla a rezignovaně sáhla do kapsy. Odhodlaně zamrkala opuchlými víčky a s bušícím srdcem roztrhla obálku s černým nápisem a jejím jménem. Nasadila si brýle a četla:

SDELTE OBRATEM VASE RODNE CISLO VZHLEDEM K TOMU ZE BYLA UVEREJNENA VASE POVIDKA SEKRETARIAT REDAKCE NASE PRAHA MARIE VONKOVA