"Teda..., běž s těma čubama do cirkusu!"

  Tímto výkřikem si ulevila moje známá, která u nás přespala, aby pohlídala moje dvě feny. Jenom jednu noc, ale zřejmě to stačilo...

„Vždycky jsem považovala pohádku „Zvířátka a Petrovští za absurdní, ale začínám přehodnocovat,“ podotkla a vzápětí si vyžádala slivovici, co mám od starých rodičů z Csásovej, aby se trochu vzpamatovala. „ Myslela jsem, že z těch vořechů dostanu psotník! Jdu se konečně vyspat, zítra ti zavolám…"

Mary Margaret, řečená Peggy, se k nám přidala před třinácti lety v tržnici, konkrétně v den a hodinu mých narozenin. Osudové setkání! Vezla jsem tenkrát nonšalantně jednou rukou narvaný sporťák plný syna a nákupu, a druhou přidržovala vořeší štěňátko, navlečené v narychlo zakoupených Pamperskách nejmenší velikosti, které mi pod bundou žužlalo řetízek a spokojeně funělo ze spaní. Dnes je to zralá dáma, i přes svůj věk, špatný zrak a nadváhu nesmírně atraktivní pro všechny psí samce. Peggy je prakticky polidštěná. V zásadě čekám už jen na to, až promluví. Pasivní slovní zásobu má fantastickou. Kližka? Bůček? Játra? Plecko? Nádherná slova – důvod k radosti. Každé ráno stojí pod poličkou, kde má léky na nemocné srdce a dožaduje se své dávky. (Dostává ji v piškotce…) Kleštičky na drápky? Čajovníkový olej a pinzeta na klíště? Očkovací průkaz? Fujtajbl! Rychle pod stůl, až ke zdi! Když se jde ven, vyštěkává „Kdož sú boží bojovníci“. ( Haf haf háf háf haf haf háf háf, haf háf haf haf háf háf.) Nevím, odkud to má, my to doma nezpíváme.

Mary Rose, takto Róza, měla podstatně pohnutější osud. Od narození toulavka, střídavě po různých útulcích, s následky krutého týrání zřejmě už na celý život. Dodnes brečí ze spaní. Chronická útěkářka a průšvihářka. Dostala se k nám díky panu Srstkovi. „Rózinka, naše sluníčko, no kdo by ji mohl nechtít!“ provolával v jednom známém televizním pořadu dojatým hlasem. Strakatá psička, která jako by naší Peggy z oka vypadla, se vedle něj usmívala jak liška, divže nepřikyvovala ušatou hlavou. Hned první den mi „sluníčko“doslova prožralo několikery dveře; z chodby bylo přes předsíň vidět až do kuchyně. Pryč! Pryč! Pryč! Ven! Ven! Ven! Asi tři měsíce jsme větrali pouze ventilací tři metry vysoko nad zemí a doufali, že Róza nedoskočí. Když se jde ven, vyštěkává čistou kvartu, jako hasičské auto. (Hááf – hááf!)

Po prvotním dramatickém servání, kdy jsem je od sebe obouruč odtahovala za chvosty jako uvrčenou chlupatou tahací harmoniku, se obě holky domluvily a teď už bez sebe nedají ani ránu. Ještě téhož dne Peggy naučila Rózu otevírat dveře do ložnice a dvířka od trouby, Róza zas stářím trochu už znejistělou a špatně vidící Peggy vodí a ochraňuje. Při odemykání bytu nás pokaždé vítá sehrané bušení dvou ocasů do skříně v předsíni. Dokonalá dvojka. Když se spolu stočí do jednoho pelíšku, vypadají jak dvouhlavý černo- hnědo- béžovo- bílý drak, jehož dvě hlavy se navzájem láskyplně olizují.

Peggy je senzitivní intelektuálka, Róza zkušený praktik. Když jsme kupříkladu zabloudili v lese a blížila se bouřka, Peggy hystericky, uši stažené dozadu, uháněla směr mnoho kilometrů vzdálená chata, zatímco Róza obhlédla terén a pak nás se synem i Peggy nekompromisně zatáhla do krmelce, kde nás téměř zalehla. Na Silvestra mají – v jediný den v roce- povoleno spát s námi; obě se bojí pro někoho zábavné pyrotechniky, takže na Nový rok převlékám zachlupené postele. Tvrdím, že někde mají schovaný kalendář, možná vzadu v boudě, jinak si neumím vysvětlit, že každoročně 31. 12. hned ráno, kdy po rachejtlích ještě není ani vidu, ani slechu, drápou na dveře ložnice.

Peggy je decentní. Róza vybírá popelnice, krade, žebrá a loví (kdybychom ji nechali) vpravdě na profesionální úrovni. Než k nám Róza přišla, Peggy spala- k oboustrannému nadšení- s naším králíkem. Dnes má králík na kleci zámek a závaží a nám dlouho, předlouho trvalo, než Róza pochopila, že do lesa se chodí na houby a ne na zajíce, a v rybníce se dá i prostě jen tak plavat, aniž bychom chytali ryby...

Holky moje kožený, co se to tu jenom dělo?

Když slivovice zabrala a kamarádka se pořádně prospala, popsala mi konečně po telefonu, co mi naše feny i přes opakované přemlouvání s šunkou v ruce odmítly prozradit. Krátce po půlnoci ji vzbudilo téměř artikulované kňučení a šťouchání nějakého studeného předmětu do obličeje. Peggy seděla s miskou v tlamě u pohovky, vzápětí se naplno rozhrčela voda. Róza stála na kuchyňské lince a hltavě chlemtala proud vody, který si zajistila zřejmě svým čenichem. Nebo tlapkou? Nevím. Ještě že na noc vypínám průtokový ohřívač! Mohly se opařit! Ještě že mám pákovou baterii! Jinak by ubohé fenky trpěly žízní!   

„Tys jim zapomněla dát vodu!“ vyčetla jsem kamarádce zděšeně. „Chudinky, teď tě nebudou mít rády!“ „Mají mě rády,“ odmítla s mávnutím ruky, „spaly se mnou až do rána, mrchy zablešený, venku práskl výfuk nebo co, obě skokem přilehly a nedaly se vytlačit z postele!“