Tanečnice

Co s extrémně temperamentním a rychlým dítětem? Uštvat je, pravím. Dřív než uštve ono vás…Zasedla jsem k počítači s úmyslem vyhledat pro dcerku nějaký tělocvik pro batolata, kde by mohla vybít svou energii bez vedlejších účinků na mé CNS. „Budeš makat, kamarádko!“ slibovala jsem jí, zatímco stála na hlavě, opřená o pohovku. Nacházela se právě ve fázi uražené, (chtěl se hrabat v květináči s fíkusem, no chápete to?) a to si vždycky stoupla na hlavu. Dost těžce jsem to snášela. Taky mě trochu děsilo, když vstoje sklonila hlavu, protáhla ji mezi rozkročenýma nožičkama, položila ji na koberec, a tak na mě zírala jak Hadí žena…

Zjistila jsem, že jediné, co pro Nandu připadá v úvahu, je cvičení rodičů s dětmi, a k tomu jsem se nehodlala propůjčit. Jestliže jde o to unavit dítě, nebudu se vyčerpávat já, snad. Mně stačí ty dvě hodiny každý den na hřišti a při pobíhání za fretkou na odstrkovadle. Veškeré cvičení, které jsem našla, bylo pro děti až od čtyř let. Ani od tří, natož od dvou a půl. Pak jsem objevila tuhle lahůdku: taneční přípravku pro dívky od tří let, v případě výrazných předpokladů i dříve!

Okamžitě jsem se rozhodla, že Nanda má výrazné předpoklady, a přihlásila ji na zkušební hodinu. „Budete s dalšími holčičkami tancovat,“ ukazovala jsem jí video s mrňavými tanečnicemi, které se nadšeně natřásaly do rytmu. „Líbí“, vydechla šťastně Nanynka.

O týden později jsme slavnostně nakráčely do tanečního centra. Nanynku uchvátily vysoké schody potažené rudým kobercem se zlatým vzorem, jako někde na zámku. „Tady bydý pinceja, ati, “ pronesla okouzleně. Pak ovšem klesla na všechny čtyři. „Pejkek!“ zahafala a jala se šplhat vzhůru po schodech. Paráda. Vedu na tancování dítě s výraznými předpoklady, které běží vedle mě jako nějaká čuba. Tak to ne. Nejsem neochotná ze sebe za chvíli udělat šáhnutou matku, ale tohle snad přece ne! Vyfuněla jsem schody na jeden zátah, až se ze mne pářilo, a nastavila dceři do cesty nohu.

„Tak se rozhodni,“ pravila jsem rázně. „Tanečnice nebo pes? Seš baletka nebo zvíře?“ upřesnila jsem pro jistotu. Paní, co kráčela kolem nás, se zarazila, ale na Nandu to zapůsobilo. „Tanejice bajetka!“ odvětila rozhodným hlasem. Dost se mi ulevilo, v zásadě to mohlo stejně tak dobře padnout i na druhou stranu. „Tak si stoupni a pojď po dvou!“ zavelela jsem a podala jí ruku.

V předsálí jsem jí umotala drdůlek a pomohla jí natáhnout cvičky. Když jsem je sháněla, dost jsem se vydováděla; Nanda má nožičky velké asi jako čivava zadní tlapky. Místo úboru bodýčko. To musí stačit. Když se bude taneční kariéra mé dcerky vyvíjet slibně, nechám jí ušít mini obleček s nařasenou sukýnkou. Žlutý, ten jí krásně půjde k těm modrým očím a hnědým vláskům! Proč ne, jako stará matka se těžko dožiju tanečních, tak ať si užiju vybírání hadříků aspoň teď.

V předsálí jsem zjistila, že ostatní matky zjevně rovněž nedoufají, že by se mohly dožít tanečních svých dcer. Pobíhaly tu holčičky v nádheře jak z Labutího jezera. Nany vběhla do sálu a zkušeně se postavila na značku, jako by tu byla odjakživa. Zálibně se na sebe dívala do obrovského zrcadla přes celou stěnu. Usadila jsem se na plyšových schodech v předsíni s ostatními maminkami.

Po více než půlhodině se otevřely dveře a budoucí posila naší baletní scény důležitě vyťapkala. Dělala takové ty pohyby jako Harapes a šťastně se usmívala. Cvičitelka se smála. „Tak malinkou holčičku jsme tu ještě neměli. Ale jde jí to parádně! Je neuvěřitelná!“ „Takže můžeme chodit?“ přeptala jsem se. Na recepci mi povolili jednu lekci na zkoušku. „No jasně,“ zářila, „vždyť už se Natálka nechala zapsat! Nadiktovala mi jméno, i kde bydlí a další věci! Vy už jenom zaplatíte na recepci a hotovo!“

Tak u toho bych chtěla bejt, jak Nanda diktuje osobní údaje, pomyslela jsem si. Udělala jsem pochybovačný obličej. „Tak schválně,“ přisedla si paní k malé na bobek a znovu se zeptala: „Jak se jmenuješ?“ „Ná- tá –lí -jé Dý-já-nó-vá!“ pečlivě slabikovala Nanynka.  Když jsem ji to učila, naříkala, že to „nende“, potvůrka. „Tanejice, ne pes!“ zdůraznila ještě.  „Kolik ti je roků?“  Nany natáhla palec a ukazováček: „Dja!“ vykřikla vítězně. „A kde bydlíš?“ „Doma“, odvětila Nanda, „pokojíku!“ Tak to jo…

Nabalila jsem ji a vypustila ven. Jakmile zmerčila červené schody, rázem zapomněla na kariéru, spustila se na všechny čtyři a s rozkoší a tlumeným poblafáváním je seběhla až dolů…