Tam, kam chodí i knížepán

Byla jsem nucena navštívit veřejné záchodky Na Knížecí. Bylo to poprvé, a slibuji, že i naposledy, a to i za cenu, že příště budu držet nohy křížem celou cestu až do Budějovic! Byl to takový zážitek, že ho musím literárně zpracovat, aby se mi ulevilo...

Toto zařízení jsem nejdříve uvítala vpravdě jako spásu. Nic zlého netuše jsem v chodbičce zaplatila obligátní pětikorunu a posunula se dál. Už za prvními dveřmi- Brano, zavírá samo- do další dlouhé chodby, plné kabinek, přišel šok: na stropě takřka neznatelně blikala jediná umírající zářivka, která evokovala představu, že jsem se ocitla ve strašidelném zámku. Kdyby někdo chtěl natočit Jacka Rozparovače v Praze, vřele doporučuju! Ve tmě zvonivě odkapávala voda, syčely trubky, jinak mrtvo. Představovat si bylo lze možno cokoli: pavouky, vraha, dle zápachu třeba i hromady výkalů na zemi. Chtělo se mi utéct...

Vzhledem k časové i jiné tísni jsem potlačila pud sebezáchovy, čichové vjemy a další jindy užitečné věcičky, a s očky, vytřeštěnými do tmy, jsem se vydala rádoby do nejbližší kabinky.  Úder něčeho dřevěného ve dveřích, asi tyče od smetáku, mi naznačil, že zde je vstup nežádoucí, i šourala jsem se vedle.

Kdyby tam náhodou už někdo byl, měl by smůlu, obzvláště kdyby nevydával žádné zvuky, což by bylo vysoce pravděpodobné: vrchní vrstvu bych vytvořila obratem a bez odvolání, a nikdo soudný by mi to nemohl vyčítat!  Ve vedlejší kabince k něčemu takovému zřejmě došlo, neboť se odtud do tmy vydral dvojí výkřik smrtelné hrůzy, a vzápětí se na chodbu vyřítily nějaké dvě ženy, navzájem si hlasitě spílajíc do úchylů...

Za polohlasné modlitby, která se týkala především zachování mého čistého zjevu, neboť jsem potřebovala být vpuštěna do autobusu, jsem si vyřídila, proč jsem vstoupila; právě včas, abych vyslechla vzrušený dialog otřesené zákaznice a totálně splachovací obsluhy. Zatímco jsem dlouze hledala funkční umyvadlo, paní poukazovala na všeobjímající tmu, zápach a na osušovače rukou, smutně visící na drátech. „Chcete snad vrátit pětikorunu?“ otázala se znechuceně jedna z žen za okénkem. „Ne, chtěla bych se vyčůrat, a pokud možno neuklouznout!“ zareagovala rozčileně paní. „Trocha hygieny by neuškodilo, dámy!“

Žena to pochopila jinak. „Pošlete sem třeba prezidenta, nejenom hygienika, mně je to jedno!“ zaječela. Následovaly polohlasné nadávky na adresu oné paní, které jsem však už slyšela jenom já- paní metelila pryč jako o život.

Nevím, jak dlouho tam tenhle neutěšený stav trvá, ale pochybuju, že jsem se zrovna nachomýtla k náhlé indispozici- ať už majitele zařízení, údržbáře, uklízečky, obsluhy,... Prezidenta bych tam sice neposílala, ale nějakého toho hygienika s chutí!