Střídavá péče

Ze školních vrat se s hurónským pokřikem vyřítil chumel dětí. „Ještě že je pátek“, zahučel s úlevou jeden z kluků, zatímco ostatní dávali různými zvuky najevo svůj souhlas. „A zejtra se jde na rybník! Konečně je pořádně zamrzlej! Huráááááá!“ Vzduchem rozverně přelétlo množství sněhových koulí. Martin vytřásl sníh z kapuce a dloubnul do kamaráda, který náhle nápadně povadl. „Jdeš zejtra na hokej, ne, Aleši?“ Kluk v modrém kulichu jen neurčitě pokrčil rameny. „Já ne. Já jedu pryč,“ pronesl otráveně.

„Hmm, to je blbý,“ protáhnul soucitně Martin.  A to budete pryč celej víkend?“ přeptal se ještě s nadějí.  Aleš znovu pokrčil rameny. „Celý měsíc!“ vyhrknul zoufale. Martin vyvalil oči. „Týý vole! A kde jako budete?“ „ V Hradci. A budu tam jenom já. Máma bude doma.“ „A proč se potáhneš do Hradce?“ podivoval se kamarád, „taková štreka, byli jsme tam jednou za dědou v nemocnici a kodrcali jsme se tam asi hodinu.  „Tohle je jiný Hradec. Králové, ne Jindřichův,“ mávl rukou otráveně Aleš. „Tenhle je ještě mnohem, mnohem dál. Když mě tam minule máma vezla autobusem, trvalo nám to skoro pět hodin! Táta byl vzteklej, že jsme přijeli pozdě a řval. Prý si teda pro mě bude jezdit sám, když máma není schopná dodržet slovo. Podle jeho propočtů jsme tam měli být už za čtyři hodiny a deset minut.“

„To máš stejný jako Péťa Kameníků!“ vyjekl Martin. „Ten je taky měsíc doma a měsíc u táty!“ „A on to takhle chtěl?“ přeptal se nedůvěřivě Aleš. „ Prej nechtěl. Ale táta mu řekl, že na něj má taky právo. Že ho chce taky vychovávat. A že u něj bude mít svůj pokoj s počítačem. Petr řekl, že až mu bude osmnáct, vrátí se zase napořád domů. A ...Ty jsi chtěl?“ vrátil mu otázku. Aleš se zamyslel. „No, mě se nějaká paní ptala, s kým bych chtěl po rozvodu bydlet: u táty nebo u mámy? A já jsem jí řekl, že bych chtěl být doma. Ona se usmála, že to je jasné, a pak se mě zeptala, zda bych chtěl mít doma spíš mámu nebo tátu, a to jsem řekl, že nejradši bych chtěl mít doma oba, jak doteďka, a že nenávidím rozvody. Že mám rád oba dva - mámu i tátu! Pak máma pořád chodila k soudu, v noci brečela; myslela si, že to nikdo neslyší, ale já to slyšel... “

Chvíli si mlčky kopali zledovatělou koulí, pak to Aleš nevydržel. „Já tam ty kluky skoro neznám. Skoro se nebavíme, po škole už vůbec ne. To se vůbec nevídáme.  Jezdíme s tátou na výlety, do kina, do Mekáče, k jeho známým, a tak. Nebo jsem sám doma, když je táta dlouho v práci. Jsem na počítači nebo koukám na televizi. Vždycky něco zapomenu doma – i věci do školy, nebo si myslím, že to další týden nebudu potřebovat, a táta pak řve, že je máma úplně neschopná nebo že to udělala schválně... Otrava.“ dokončil smutně.  

Mezitím došli k bytovce, kde Aleš bydlel. Na parkovišti za domem stálo tmavě modré auto. „Táta!“ kývnul bradou směrem k němu Aleš. Opravdu. Z domu vyšel pan Nečas s kufrem a krosnou. Oboje nacpal do zavazadlového prostoru a spokojeně zabouchl dveře. Alešova máma stála ve dveřích. „Alešku, pojď se honem převlíknout do suchého a dát si svačinu!“ volala na chlapce. Ten se rozloučil s Martinem a schlíple vešel do domu. Otec je dohonil u schránek. „Nikam nechoď, stavíme se někde cestou,“ zahlaholil, když se s Alešem pozdravili. „ Já si aspoň dojdu na záchod,“ namítnul Aleš. „Prosím tě, nezdržuj, to tě zase navedla máma, co!“ výhrůžně se podíval na bývalou manželku. „ Ty, Věro, hele, neser mi, ti řikám! Víš dobře, že od čtyř hodin nula nula minut je kluk můj, jak rozhodl soud! Máš rozsudek a snad umíš číst,“ dodal opovržlivě. „A jestli to nechceš pochopit, povíme si to jinde!“

„Pojď,“ uchopil Aleše za loket. Zastavíme se cestou někde na pumpě,“ pronesl chlácholivě. „Já si skočím radši domů, já už bych to na tu pumpu nevydržel!“ vykřikl Aleš. Vytrhnul se otci a řítil se do schodů. Jen tak tak doběhl... Přes dveře slyšel, jak otec křičí na matku. „To si spolu ještě vyřídíme!“

Aleš otupěle vyšel ze záchodu. Máma mu ve dveřích vsunula do kapsy klokanky suché ponožky a koláč v mikrotenovém sáčku, a podala mu hrnek teplého kakaa. „Na, rychle si to vypij, ať se zahřeješ! A v autě si dej suché ponožky a tepláky,“ podala mu šedý měkký balíček. A až se zase vrátíš, bude tu na tebe čekat pěkné překvapení. Chlupaté!“ dodala s úsměvem, a vesele na něj zamrkala a naznačila králičí uši, aby chlapce potěšila. Skutečně trochu ožil. Taky na ni zamrkal. „ A nebo na mě počkej, až se zase vrátím domů; vyberu si ho sám, jo?“ Zaradoval se. Už aby byl zase doma!

„Tak honem, honem,“ pobízel ho táta, „čeká nás daleká cesta! Ať jsme ještě dneska doma!“

Doma, doma...opakoval si Aleš, když mával mámě přes zadní sklo couvajícího auta.

Kde jsem tedy vlastně doma?

P.S.: Jedná se o fikci. Všechna jména jsou smyšlena.