Srdečný pozdrav do porodnice aneb Vzpomínka na 30% pro život

Dneska jsem na Vás moc myslela, pane primáři, a samozřejmě i na ostatní lékaře a sestřičky. Na všechny, kteří mi zachránili syna. Takže jestli dnes dopoledne propukla v ÚPMD hromadná škytavka, můžu za to já…

Seděla jsem na balkóně společenského sálu jedné střední školy a shlížela na syna, který seděl dole uprostřed svých budoucích spolužáků. Rádoby nenápadně zkoumal hlavně spolužačky, kterých byla většina, navíc jich dost odpovídalo jeho vkusu. Nejenom z toho poznání mu zářily oči. Vybral si obor, který ho odmala zajímá; myslím, že si vybral dobře. Určitě jednou založí spoustu krásných zahrad, kde se budou mít kytky i stromy jako v ráji.

Dívala jsem se, taky mi zářily oči, ale z jiného důvodu. Nemohla jsem se vynadívat. Vy tomu určitě rozumíte – byl to úplně jiný pohled, než tenkrát před lety přes sklo inkubátoru! Fakt jiná káva!

Tehdy měl 630 gramů, měřil 34 centimetrů a byl na tom tak, že to ani nejde napsat. Vzpomínáte si na nás? Strašně dlouho se mi zdávalo, jak, zoufalá, běhám po nemocničních chodbách a marně hledám svoje dítě.

Už se mi to nezdává; teď tento sen možná nahradí jiný, o státní maturitě…(Ale to už ustojím.)

Často s Matyášem chodíváme na Vyšehrad. Máme už takový svůj rituál: nejdřív navštívíme naše blízké na zdejším hřbitově, pak si dáme něco dobrého u okénka s občerstvením, a nakonec s kelímkem kávy a horké čokolády skončíme nahoře na vyhlídce. Znovu a znovu si vyprávíme, ukazujeme a já vzpomínám…S nadsázkou, ale velice mírnou, tomu říkáme, že se tam chodíme modlit.

Když byl syn o hodně menší, než je teď, pouštěl jednou nad porodnicí draka. Představoval si, že se někdo podívá z okna, uvidí dráčka s namalovaným dudlíkem a potěší se.

Jednou ho vezmu dovnitř, podívat se na zlaté rybičky. Zatím to nejde, ale lepší se to; hlídejte nás!

Myslíme na všechna miminka, o která se staráte, a ze srdce jim i vám všem přejeme, aby jejich boj o šťastný život dopadl také tak dobře, jako nám.

Ještě jednou díky!