Smrt člověka aneb Smutek a hyeny

Naše rodina zažívá těžké, smutné období. Po dlouhé době péče a strachu o život všemi milované a blízké osoby se naše obavy naplnily: těžká choroba a následně smrt zvítězily, a my si nyní zoufale klademe otázku, jak se s tím vším vyrovnat.

V takové situaci jsme se octli poprvé. Absence zkušeností a ochromující bolest z nás učinily velmi snadnou kořist, jíž jsme se stali takřka obratem, zatímco zesnulá členka naší rodiny pak jakýmsi rukojmím firmy, která kromě toho, že poskytuje pohřební služby, neváhá jít za svým ziskem doslova „přes mrtvoly“...

Během poslední návštěvy v nemocnici se stalo to nejhorší: došlo k úmrtí. Sestry nám následně sdělily, až se nám bude chtít, ať přijdeme vyřídit formality. Výslovně podotkly, že to nespěchá, orientačně navrhly termín o několik dní později, a to bylo vše. Také nám daly vizitku, kde bylo uvedeno několik firem, poskytujících pohřební služby, v jejich čele pak ta, o které nám bylo řečeno, že spolupracuje s nemocnicí. Vzhledem k její špatné pověsti jsme však neprojevili nejmenší zájem. Přišli jsme hned druhý den, obdrželi věci, pokyny, podepsali potřebné dokumenty, a rozloučili jsme se. Konec.

Když zesnulou přijela vyzvednout do nemocnice námi vybraná a pověřená pohřební služba, čekalo nás děsivé překvapení: nebylo koho naložit! Posléze se ukázalo, že tělo bez našeho vědomí, natož souhlasu, odvezla ona firma, označená za spolupracující s nemocnicí, a kdesi je skladuje!

K našemu zoufalství se přidalo naprosté zděšení. Než „naše“ pohřební služba zjistila, kam má vlastně jet a extrémně draze „vyplatila“ tělo, které pak převezla na patřičné místo, mohli jsme si představovat prakticky vše, včetně možnosti, že ani snad nebudeme moci připravit důstojné rozloučení, protože se vůbec neshledáme!

K naší úlevě k tomu nakonec nedošlo. Majitel firmy, kterou jsme si vybrali, byl mimořádně vstřícný a slušný, a s jeho pomocí jsme s dobrým pocitem dohodli a připravili vše podle našich představ a svědomí.

Zůstal jenom smutek nad obrovskou ztrátou milovaného člověka, a...

Klademe si otázky, na které budeme vyžadovat odpovědi!

Jak může bez našeho souhlasu kdosi kamsi odvézt našeho zemřelého z patologie, aniž by nám kdokoli dal alespoň vědět? Vždyť jen tak „bez papíru“, případně bez dokladu, mi nevydají ani boty v opravně!

Jak to, že nám nemocnice neposkytla základní informaci o tom, do kolika hodin je nutno odsud odvézt tělo, takže po překročení limitu doslova pouze o pár hodin už se jej „zbavila“ způsobem, který uznala za vhodný? Chodili jsme tam řadu týdnů několikrát denně, nechali jsme tam kontakt...

Proč musela být naše zesnulá příbuzná po tom všem, co si zažila vinou své nemoci, po smrti ještě zbytečně přenášena a převážena sem a tam?

Proč jsme museli- ke všemu zármutku- být zbytečně , z cizí zvůle, vystaveni ještě dalšímu stresu?

Jak je tohle vůbec možné?!