Setkání

Na lavičce před tržnicí seděla dívka. Seděla si jen tak pro sebe, s hlavou mírně zakloněnou, široce rozevřené zelené oči nepohnutě hleděly do jasně modrého nebe, jakoby vyhlížely spásu. Nikoho a ničeho si nevšímala.

Z tržnice vyšel muž v bílé košili s rozhalenkou. V náručí svíral nacpanou červenožlutou igelitovou tašku s utrženými uchy a tvářil se otráveně. Nohou si přidržel dveře a propletl se ven. Zamířil k nedaleké tramvajové zastávce, když vtom ji spatřil. Okouzleně se zastavil; nemohl z ní odtrhnout oči. Zelené rozevláté šaty úžasně ladily s dlouhou měděnou hřívou, od které se zářivě odráželo slunce... Byla nádherná!

Rozechvěle přistoupil blíž; zdálo se, že dívka jej dosud nezaznamenala. Opájela se dál voňavým podvečerem, ve tváři zasněný výraz. „Jste skutečná nebo se mi jenom zdáte?“ zeptal se s trochu přihlouplým úsměvem. Dívka sebou trhla. Prudce narovnala hlavu a vyděšeně zatěkala pohledem. Pak upřela zrak na svoje ruce v klíně. Celá zrůžověla.

„Nezlobte se, já...“ beznadějně se zakoktal, „prostě se mi hrozně líbíte,“ dořekl upřímně a omluvně se usmál. Dívka se také pousmála. „Můžu se k vám na chvíli posadit?“ osmělil se. Tašku s nákupem si odložil na zem. „Já se jmenuju Pavelka. Jan Pavelka. Prostě Honza,“ podal jí ruku, ale ona ji nechala bez povšimnutí zase rozpačitě klesnout. „A vy?“ zeptal se trochu zaraženě. „Já?“ protáhla příjemně altovým hlasem, „já su Markéta!“

„Já su?“ zopakoval po ní vesele. „Tak se mi zdá, že jsme krajané!“ Oba se zasmáli. „Co děláte tady v Praze?“ „No...studuju, hru na klavír a zpěv!“  Představil si ji za naleštěným koncertním křídlem, a pak hned zase na jevišti, v dlouhé bílé říze. „Vy určitě jednou budete zpívat Rusalku!“ Byl o tom skálopevně přesvědčen. „No tak to určitě ne,“ řekla napůl ironicky a napůl smutně. „Proč ne,“ podivil se muž, „vždyť vypadáte jako víla i bez divadla!“ „Ano?“ zopakovala trochu nevěřícně, hlavu stále sklopenou. „Copak jste se nikdy neviděla v zrcadle?“ zalaškoval. Koketně zakroutila hlavou. “Strašně vám to sluší, ty šaty, a tak vůbec,“ pokračoval nadšeně. „ Ty mně vybrala maminka!“ řekla dětsky, ale bylo vidět, že ji Janova chvála těší.

„Nešla byste se někdy se mnou třeba projít?“ odvážil se Jan. Ani nedýchal napětím, co Markéta odpoví. „Projít? Já nevím, já...se tak trochu bojím,“ přiznala překvapivě. „A čeho?“ podivil se. „Šli bychom za světla, a já bych vás přece ochraňoval!“ Okázale vypjal hruď a po očku kouknul, jak se na to dívka tváří. Netvářila se nijak. „No, já se tu ještě moc nevyznám, doma chodím ven moc ráda, ale tady jsem dohromady ještě nikde nebyla,“ vysvětlovala trochu zdráhavě. „Vždyť bych byl pořád s vámi, nebo se snad bojíte mne?“ zkoumavě na ni opět ze strany pohlédl. „Mne se přece nemusíte bát,“ marně se pokoušel zachytit její pohled. Trochu ho to rozladilo. „ Tak se na mě aspoň podívejte!“ vyslovil jakoby žertem, ale s naléhavostí v hlase. Markéta skutečně poslušně na okamžik pozvedla svůj zrak z klína, ale hned jej zase bezvýrazně upřela kamsi za Janova záda.

Nervózně se ohlédl. „Vy tu na někoho čekáte,“ došlo mu, „ a já vás tu zdržuju svým blábolením!“ „Ne, to ne!“vyhrkla, „ vůbec mě nezdržujete!“ Trochu ho to uklidnilo. „A nešla byste tedy třeba do kina?“ navrhnul po chvíli s novou nadějí. Dívka se zamračila. „Já vůbec nechodím do kina. Nikdy!“ „Tak kam tedy chodíte?“ vybuchl vášnivě. „Já se chci s vámi zase vidět! Přece se teď nemůžeme zase rozejít! Každý na jinou stranu? To nejde! Vždyť vy jste přesně..., a vůbec!“ Udýchaně zmlknul.

Dívka si rozčileně hrála s prstýnkem.“Vždyť vy o mně vůbec nic nevíte!“ namítla roztřeseně. „To přece nemá žádnou cenu!“vykřikla náhle zoufale. Skryla obličej v dlaních. „Co nemá cenu?“ zeptal se Jan nechápavě, „proč?“ Nereagovala, teprve po chvíli rozhodně zavrtěla hlavou.

Mužská pýcha se v něm uraženě vzedmula. Tak tedy ne. Dobře! Nebude se přece vnucovat. Rázně se zvedl z lavičky. „Tak se nezlobte, že jsem otravoval,“ pronesl lehkovážným tónem, ale u srdce mu lehko nebylo. „Nashledanou!“ Neodpověděla. Ani nesundala ruce z obličeje, zaznamenal podrážděně.

Vydal se pěšky dolů k náměstí. Bylo mu smutno. Měl pocit, jako by konečně objevil, co dlouho hledal, a vzápětí to zas nenávratně ztratil. Proč byla najednou tak divná? Dostal na sebe vztek: proč odešel a ještě k tomu takhle! Nákup ho nepříjemně tížil, nejraději by jej odhodil do nedalekého kontejneru. Co s tím... Zaplavil ho pocit, že teď už nic nemá smysl.

Už byl dost daleko, když ho cosi téměř proti jeho vůli přinutilo, aby se ohlédl. Markéta stála před lavičkou a netrpělivě lovila v prostorné bílé kabelce. Konečně našla, co potřebovala. Zkušenými pohyby rozložila dlouhou bílou hůlku a za soustředěného poťukávání zamířila k parku.

Janovi vypadla taška na zem. Divže nevykřikl. Tak pro tohle že by to nemělo mít cenu? Chrastivě odkopl napůl vysypanou igelitku stranou a vrhnul se proti proudu chodců zpět. Běžel, jako snad ještě nikdy. Srdce mu divoce mlátilo, sotva lapal po dechu.

„Počkej na mě, šeptal jí v duchu, víš, jak dlouho tě už hledám? A ty mě taky, já to cítím, ne, já to vím!“

Běžel jako o život a na křižovatce se setkali...