Sama se sebou, i když se to nedělá

Znáte to: děláme to v různé míře všichni, ale úzkostlivě to tajíme. Přestože každý lékař nebo psycholog by vás uklidnil, že to je jedna z nepřirozenějších a nejneškodnějších věcí na světě, a není na tom nic neslušného, a už vůbec ne nezdravého, tohle téma je pro spoustu lidí prostě TABU...

A dělají to i zvířata! To mohu osobně, a coby šťastná majitelka dvou fen a papouška zasvěceně potvrdit. Ano. I „němé tváře“ pěstují samomluvu! A jak!

„Je moc hodná a skoro vůbec neštěká,“ ujišťoval mě správce psího útulku, když mi vydával Rézu. „Akorát, no, jak bych to řekl,“ poškrábal se na hlavě, „je strašně ukecaná, víte?“ Měl silně zarudlé oči i nos, a já si automaticky pomyslela své. „Mluvící pes byl odjakživa můj sen,“ ujistila jsem ho, jako by nic. Převzala jsem psici a vydaly jsme se na autobus. Po cestě jsem ji bedlivě pozorovala a napínala sluch, kdy promluví, ale chovala se standardně: horlivě počmuchávala, vrtěla, vylučovala; normálka. Ovšem v autobuse to rozbalila. Poblafávala si pod fousy, přičemž téměř artikulovala, občas tlumeně zavrčela, zase ňafla... Ulevilo se mi, když konečně položila hlavu na přední nohy a zavřela oči. Předčasně. Zavřela oči, ne tak mordu! Ustavičně zvrásněné, pohybující se pysky prozrazovaly, že naše nová přítelkyně vede bohatý duševní život i ve spánku a nehodlá si to nechat pro sebe.

Mám pro ni velké pochopení. I já totiž pořád mluvím; mluvím ve dne, mluvím v noci, a zcela samozřejmě a běžně sama pro sebe! Doma už jsou zvyklí, navíc tady jsem jednou z mnoha, tady se ztratím v tlačenici, no a v práci se to v tom permanentním štěbetání taky ztratí; koneckonců vždycky mohu předstírat, že odpovídám nějakému dítěti.

Ovšem venku už je to horší. Také zde vedu bohatý duševní život, a ač bych to ráda utajila, občas mi to ujede, a já následně čelím přinejmenším mnohačetným pobaveným pohledům, ne-li ťukání na čelo. Většinou to uhlídám, vzpamatuju se hned při prvním slově, a pak se to snažím zamaskovat horlivým odkašláváním nebo smrkáním, pokud je po ruce syn nebo psice, zakomponuji úletinu do vřelého dialogu, který neprodleně zahájím. Své také udělá velký šátek omotaný kolem krku a vytažený až pod nos. Párkrát se mi to ale vymklo z ruky tak, že ještě dnes při té vzpomínce hanbou rudě zflekatím a nejradši bych se dodatečně propadla.

Nejhorším zážitkem tohoto druhu je bezesporu můj cca půlhodinový monolog v narvané tramvaji číslo dvacet tři... Jela jsem tehdy k soudu a rozrušením jsem téměř bzučela, jak se tak lidově říká. Óóó, kéž bych byla jenom bzučela!!! Ale to ne. Nanečisto, zpočátku v duchu jsem si přeříkávala svou řeč, abych se vpravila do situace a nestála tam pak jako ypsilon; shromažďovala jsem argumenty, poukazovala, dokazovala...no, málem jsem přejela, jak jsem se do toho položila; jen tak tak jsem stihla vystoupit. „Tak ať vám to dobře dopadne!“ zavolal na mě jakýsi mladík z okénka a ukazoval zaťatou pěst s palcem uvnitř. Málem jsem se zhroutila, což myslím doslova. Je ale fakt, že má příprava i palce v hrsti měly něco do sebe: soud jsem vyhrála...

„Ty si taky ráda popovídáš s dobrým člověkem, viď,“ říkávala mi odmalička moje maminka mírně ironicky, „ to ti chválím!“

Rozhodla jsem se, že to tak budu brát. Nebavím se s nikým zlým ani cizím, tak co! No ne?