Rozloučení ( Pokračování článku „Ať se ukrkaj‘!“ )

„Panebože, dej, ať to přečkám. Ať neomdlím. Ať se nezblázním. Ať to dobře dopadne!“ Gréta stoupala do kopce, po jednom boku rozechvělou Monu, po druhém kamarádku Viktorku. V dálce zahlédla hřbitovní bránu a začala se modlit nahlas. „Co říkáš?“ optala se Viktorie. Gréta jenom zavrtěla hlavou, a Viki pochopila sama. Pohladila Grétu po rameni a vzala za ruku Monu.

Gréta jí byla vděčná. Kdyby se složila, Viktorie se postará o Monu. Přesně tak to řekla nejstarší sestře, když se jí nespokojeně ptala, proč na pohřbu jejich matky bude cizí člověk. „No my bychom ji snad na hřbitově nenechali, ne,“ ušklíbla se Rita. Gréta si tím však nebyla vůbec jistá. „Koneckonců-  je snad Mona plnoletá, tak se snad o sebe umí postarat, ne!“ dodala ještě jízlivě.

Za bránou postával hlouček lidí v černém. Navzájem se fotili, zaujímali líbivé pozice, zubili se jak na dovolené.  Před kaplí tiše stáli teta s otcem. Až tihle dva umřou, jsem bez rodiny, napadlo Grétu. Zůstaneme s Monou samy. Vydaly se ke kapli. Mona vytáhla průhlednou obálku s fotografiemi, kterou hodlala dát babičce do rakve: Gréta, Mona, psi, chata se západem slunce, a navrch snímek malého děvčátka, které se v dohledné době mělo stát Moninou sestrou, Linduška.

„Ukaž,“ natáhla ruku Rita, která mezitím dorazila se svými fotografiemi. „Toho parchanta z děcáku tam v žádném případě nedávejte,“ zasyčela. „ Toho cizího smrada vyhoď, dělej, říkám ti, dělej! A dejte to do naší papírové obálky, ať to nikdo neočumuje! A ať to hned shnije,“ pokračovala poroučivě.  Mona dala obálku zpět do kabelky. „Já to dám babičce sama, až se na ni půjdeme podívat!“ odsekla svojí tetě. Gréta se zarazila. Netušila, jestli ona sama bude mít sílu jít se podívat na mrtvou maminku, ale Monu chtěla od tohoto zážitku rozhodně uchránit. Přála by jí, aby si babičku pamatovala jinak.

Přiblížil se k nim kněz. Gréta byla trochu na rozpacích- nikdo kromě ní a Mony - z rodiny nebyl věřící, ony pak jiného vyznání, než máma a teta, ale nějak tušila, že by si to takhle máma přála. Rozhodně to bude lepší než nějaký najatý řečník, rozhodla se nakonec, a kamarád ji doprovodil k Františkánům, kde jí pomohl vše domluvit. Teď byl kněz Grétě jedinou útěchou a oporou. Nejradši by se ho držela za ruku po celý pohřeb. Na její naléhání se přišli nakonec všichni Grétčini sourozenci s knězem pozdravit. Zvučně pronášeli svá jména s důrazem na tituly, bratr se při představování ušklíbl. Gréta strnula, ale kněz se jenom usmál a pronesl další soustrastná slova, jako by se nic nestalo.

V kapli někteří přistoupili k otevřené rakvi, ostatní zůstali stát u dveří nebo na schodech. Otec a teta mámu pohladili po ruce. Rita s mužem také, včetně jejich nejstaršího syna. Gréta to nedokázala. Podala obálku a bílou kalu majiteli pohřební služby a stanula před rakví. Ten chápavě přikývnul. Kalu položil na podhlavník vedle maminčiny hlavy a fotky zasunul po straně. Mona byla spokojená.

Pak přistoupil k rakvi  Arthur -  jediný syn. Přecejenom přijel z Ameriky. Na hlavě klobouk, v ruce fotoaparát, čile hledal patřičný úhel a osvětlení. Fotil a fotil a fotil. Gréta vymrštila ruku a servala mu klobouk zřejmě i s částí kštice. Nechápavě vzhlédnul, když mu Gréta vrazila klobouk do ruky. Trvalo to pár vteřin, ale Grétě to ulevilo. Když máma umírala, napsala Gréta bratrovi přes jeho bývalou ženu Mínu mail. Odpověď dorazila záhy a byla naprosto šílená. „Doufám, že máma umí umřít i beze mne,“ začínal neuvěřitelný vzkaz. „Si ségra myslí, že ty prachy seru? Abych zbůhdarma jezdil, kam si ona pískne?“

Gréta napsala bratrovi tak sprostý mail, že se ho Mína zdráhala přeposlat, Gréta ji dokonce podezírala, že ho nakonec skutečně neposlala...Mámě pak v nemocnici řekla, že ji Arthur pozdravuje a co nejdřív  za ní přijede; máma se šťastně usmála a Gréta následně bratra proklela.    

Venku, zatímco muži v černém nakládali rakev na elektromobil, vzrušeně šeptala Rita: „Tak jsem se mámy dotkla - tý jo, byla úplně ledová!“ Její třicetiletý syn zaburácel: „No a co! Jsem na ni taky šáhnul, nejsem srab jako někdo!“ Ostatní, včetně dvou dalších sester, které prve do kaple nevstoupily, tiše přihlížely.

Kněz se postavil do čela průvodu, za ním jel elektromobil, pak se začali přidávat pozůstalí, aby doprovodili zesnulou k hrobu. Gréta s Monou šly první, pak byla velká mezera, a pak šel různě rozprostřený houf. Mona se hnala kupředu, oči upřené na rakev s růžovými a bílými věnci, čelist zaťatou, bledá jak stěna. Gréta ji uchopila za paži, aby ji trochu zbrzdila, ale nešlo to. Ohlédla se za sebe. Sestry šly zavěšeny a uculovaly se: „Padééj, máš mezerůůů, hodíme tě do sběrůůů!“ prozpěvovala druhá nejstarší sestra- Emma. „Hele, jak se Mona řítí, div si nenaskočí taky na auto,“ dloubla Rita do prostřední sestry. „Taky na to čekám,“ dodala znechuceně Helga. „Ta je teda trapná!“

Gréta najednou měla pocit, že se jí to všechno jenom zdá. Za chvíli se probudí, máma bude ležet na nemocniční posteli a poslouchat, co jí Gretchen s Monou vypráví. To přece nemůže být pravda?!  Vedle Mony se objevil děda; uchopil ji z druhé strany a konejšivě k ní promlouval, až skutečně trochu zpomalila, dokonce se na něj chabě pousmála.

Kněz prováděl pohřební rituál, teta mu jako jediná odpovídala, táta si sedl na blízkou lavičku, protože se mu udělalo slabo, bratr nejdřív parodoval kněze, pak poklekl u hrobu a nechtěl tam nikoho jiného pustit, ostatní se domlouvali, kam si půjdou sednout. „My jdeme domů,“ odmítla Gréta za sebe i za dcerku. „To nechceš, aby máma přišla do nebe?“ dotírala Emma, „když nebude hostina, tak nepřijde do nebe,“ zopakovala znovu tu absurdní myšlenku laškovně.

Grétka s Monou, Viktorií a kamarádem Váňou, který dorazil se zpožděním, a který se po celou dobu držel vzadu, zvolna kráčeli z kopce. Tísnivé ticho prolomila Viktorie. „Může mi někdo vysvětlit,“ povzdechla si ztěžka, „jak tak skvělá ženská jako vaše máma mohla porodit něco tak neuvěřitelnýho?“

 / Jedná se o fikci /