Půlnoční zvonění

  Malý konečně usnul. Jitka opatrně přivřela dveře dětského pokoje a po špičkách se vrátila do kuchyně. S nechutí rozložila žehlicí prkno. Nejradši by si šla také lehnout, už dvě noci se pořádně nevyspala, ale vrchovatý koš vypraného prádla by ji určitě strašil i ve snu.

Dian

Pustila si potichu rádio. Byl to její osvědčený způsob, jak se trochu osvěžit. Plínky byly vyžehlené hned, kojenecké prádélko také, ale utěrky a pánské košile se vzpíraly; bude je muset nakropit, pak si snad dají říct. Bolela ji hlava. Jak teď byla ráda, že se nakonec přecejenom odhodlala přerušit studium! Kdyby se teď ještě měla učit… Povzdechla si.

Otevřela okno a vyhlédla ven. V dálce pomrkávala světla mostu. Bylo ticho, jenom dole na dvoře občas vyjekla kočka. Těsně kolem domu neslyšně přeletěl netopýr. Často takhle postávala u otevřeného okna a naslouchala půlnočnímu vyzvánění z nedalekého kostela. Velebné tóny, důstojně se nesoucí tmou, ji vždy jakoby celou omyly a utěšily. Teď však bylo ještě brzy.

Uklidila vychladlé vyvařené lahvičky do skříňky a přikryla je víčky z alobalu. Jako vždy jí opět přišlo líto, že nemohla kojit. Nejenom proto, že by byla ušetřena toho věčného vyváření…Léky, které donedávna musela užívat, by však Petříčkovi moc neprospěly, zato ona by se bez nich neobešla. O poporodní depresi toho donedávna moc nevěděla, teď už ji znala dokonale.

Znovu se pustila do žehlení. Televizor ve vedlejší místnosti zmlknul. Viktor vešel do kuchyně. Tvářil se otráveně, ale na to už byla zvyklá. V poslední době se ani jinak netvářil. S úšklebkem vytrhnul zástrčku od rádia ze zásuvky. „ Děsně ti to řve,“ vysvětlil a rozvalil se na židli. „ Co ten bordel tady,“ prudce odstrčil kupku čerstvě vyžehleného prádla. Dupačky i miminovské košilky spadly na zem. Jitka se pro ně unaveně sehnula. „To je jako vyžehlený, jo,“ zeptal se ironicky bez otazníku. „No podívej se na ty košile, prosím tě!  Když jsem byl posledně u mámy, tak mi tu modrou musela po tobě přežehlit! Nemohla se na to prostě dívat,“ vysvětlil se smíchem. Nebyl to veselý smích.

Jitka si zničehožnic uvědomila, že ho vlastně nikdy neslyšela přirozeně se zasmát. Také se málokdy usmíval. Měl úzké, bledé rty. Vzpomněla si, jak ji překvapila jejich tvrdost, když ji poprvé políbil.

Protáhla se. V bolavých zádech jí zapraskalo. „ To máš z toho, že necvičíš,“ komentoval to Viktor, „podívej se na mě!“ Se zalíbením předváděl své svalnaté paže a ramena. Většinu volného času pravidelně trávil na hřišti nebo v posilovně. Hořce se usmála. Na nedostatek pohybu nedávno svedl i její nedávnou angínu, přesto se však na týden přestěhoval k mamince. „ Abych třeba něco nechytnul,“ podotknul prostě. Ty dny a hlavně noci, kdy celá rozlámaná, s rouškou na obličeji vstávala k dítěti, byly nezapomenutelné. Bohužel jen pro ni.

Konečně vypnula žehličku. „ No tak hele, podívej se zas na ty kapesníky, to snad nemyslíš vážně!“ Viktor znovu zarazil šňůru do zásuvky. Roztřepal hraničku ještě teplých kapesníků a opět je pečlivě skládal. „ Tákhle se to dělá, tááák,“ broukal s okázalou shovívavostí, jako by mluvil na retardovaného člověka, „ kraj ke kraji! Jasný!“ Složené kapesníky ještě jednou přejel žehličkou a triumfálně na ni pohlédl.

Beze slova se zamkla v koupelně. „ Nestojí mi to za to! Nestojí mi to za to!“ Sugestivně si to opakovala stále dokola, jako vždy v podobných situacích, dnes to ale nezabíralo. Zrcadlo na protější stěně odráželo její křečovitě stažený obličej s červenými skvrnami od pláče.

Jak je to možné…Přece ho měla tak ráda! Jak se mohl takhle změnit? A nebo je pořád stejný, uvažovala zoufale, jenom ona byla zaslepená? Nejspíš ano. Co také mohla za tak krátkou dobu poznat- nic, zhola nic! Těch pár týdnů, kdy spolu chodili, potom hned těhotenství, které prakticky celé proležela v nemocnici, zatímco on se opět přestěhoval k mamince. Ani jednou ji nepřišel navštívit. „Víš, jak nesnáším špitály! Mám z nich depku, to po mně snad nemůžeš chtít! Nebo seš tak sobecká? Vždyť řekni – co ti tam chybí? Celej den se jenom válíš…“  Znovu se při té vzpomínce rozplakala. Byla lehkomyslná. Co lehkomyslná, byla hloupá. „ Blbá!“ Zařvala na tu ubrečenou tvář v zrcadle jako na svého největšího nepřítele.

Zavřela v ložnici okno. Už bylo chladno, a do půlnoci bylo stejně ještě daleko. Dnes se bude muset obejít bez zvonění, třebaže by to zrovna tolik potřebovala. S úlevou se natáhla na prostěradlo. Chtěla se přikrýt, ale nešlo to. Viktor ležel na její dece. Jitka vztekle škubla volným cípem. Marně. „ Ty už chceš spát?“ zašeptal. Obrátila se k němu zády, ale to už vnímala jeho ruce. Nespěchavě, s překvapující rafinovaností ji hladil. „Spím!“ zavrčela na něj důrazně, ale vlastní tělo ji – jako vždy v těchto případech- zradilo. Proti své vůli náhle ucítila prudkou touhu. S lítostí si uvědomila, že toto jsou vlastně jediné okamžiky, kdy jí její muž rozumí. Kdy o ni- alespoň na chvilku- stojí. Navzdory tomu teď již i ona přerývaně oddechovala.

Těsně před koncem pevně objala rukama i nohama jeho tělo, ale vzápětí ucítila, že z ní přesto vyklouzl. Napřímil se na posteli a pozorně si ji prohlížel. Nechápavě otevřela oči. Toužebně k němu opět vztáhla ruce. „ Ještě ne, ještě chvilku,!“ zašeptala. Točila se jí hlava. Stále se na ni upřeně díval. „To by se ti hodilo, co, teď bych ti byl dobrej! To víš, že jo!“ pronesl chladně náhle zcela střízlivým tónem. Nedokázala se hned probrat, ale podle stále rychlejších a rychlejších pohybů jeho ruky pod pasem začínala chápat, že se k ní už nevrátí. Když konečně odložil lepkavě mokrý, do kuličky smačkaný kapesník, hodil na ni pokrývku. „ Spi,“ poradil jí s úsměškem, „ chtělas‘ přece spát, ne?“

Roztřeseně se zvedla. Někde v břiše jí ještě pulsovaly zbytky zrazeného vzrušení, když se chvatně oblékala. Netušila, kam půjde, ale věděla, že teď musí pryč. Pryč odtud. Kamkoli. Snažila se nezavadit pohledem o vedlejší válendu, odkud se již ozývalo spokojené odfukování. Ještě zašla do dětského pokoje. Chlapeček klidně spal. Jitka mu vytáhla z pusinky dudlík a pečlivě ho přikryla. Zase byl celý odkopaný…

Nechtělo se jí čekat, až přijede výtah; seběhla dolů pěšky. Na ulici už byl klid. Bezmyšlenkovitě se vydala k nábřeží. Netušila, kolik je hodin, ostatně jí to bylo jedno. Hluše se táhla přes park, který se rozprostíral pod mostem. Slzy jí ještě proudem stékaly po tvářích a po krku až za rolák, ale svěží noční vzduch ji trochu vzpamatoval. Z bezbřehého zoufalství se náhle vyloupla první jasná myšlenka: odejde od něj! Takhle už dál nemůže žít. Prostě nemůže. Vezme Petříčka a půjde. Stejně si ho Viktor skoro ani nevšímá! Měla to udělat dávno.

Tímto rozhodnutím jako by z ní všechno spadlo. Od zítřka už bude všechno jinak! Unaveně se sama pro sebe usmála. To musí běhat v noci po parku, aby přišla na něco tak samozřejmého? Pocítila náhle prudkou chuť do života.

Začalo drobně mžít. Nasadila si kapuci a přidala do kroku. Oběhne blok a vrátí se. Možná, že dnes přecejenom uslyší půlnoční zvonění, napadlo ji při pohledu na tři měděné nasvícené barokní věžičky nad strání. Znovu se usmála: naposled!

 Možná to měla vzít raději spodem, kolem sportovní haly. Proběhla by parkovištěm, bylo by to blíž, uvědomila si, teď už zbytečně, když vtom se jí nad hlavou ozvala jakási rána. Lampa, pod kterou právě procházela, neodvolatelně zhasla. Popoběhla, aby se dostala na osvětlenou cestu, ale i další svítilnu potkal s ostrým cvaknutím stejný osud, jako tu předchozí. Pak za sebou zaslechla tiché, spěšné kroky. Prudce se otočila a vykřikla hrůzou. U nedalekého křoví vyčkávavě přešlapovaly dvě temné, vysoké postavy. Chtěla znovu zakřičet, ale ze zděšením sevřeného, vyschlého hrdla se jí vydralo pouze tlumené zachrčení.

„Buď zticha!“ uslyšela ze tmy výhružně. Rozklepala se, že se téměř neudržela na nohou; na útěk nebylo ani pomyšlení, to jí bylo zoufale jasné. Jedna z postav bleskově přiskočila až k Jitce. Ucítila, jak jí hrubé, dychtivé ruce šátrají na prsou. Vyjekla, ale to už jí dopadla na ústa obrovská zpocená dlaň a skoro současně jí kdosi zezadu strhnul k zemi. Hlavou se bolestivě udeřila o něco tvrdého, snad o obrubník trávníku, a o pár vteřin později na ni bezohledně nalehlo těžké tělo. Na pokraji mdloby se mu snažila vzepřít. Instinktivně zkřížila nohy, ale to už jí nějaká nelidská síla mučivě tiskla hrdlo. Z posledních sil se ještě jednou pokusila osvobodit. Alespoň se smět nadechnout! Její prsty nahmataly na svém krku křečovitě sevřené pěsti s ohromnými tvrdými klouby, ale proti jejich brutalitě neměly šanci…

V pokojíku se žalostně rozplakalo dítě. Už dávno nebylo pod peřinkou, taky dudlík se mu někam zatoulal.

Vedle v ložnici si jeho otec znechuceně přetáhl deku přes hlavu.

Zvon kostelní věže pozorně odbíjel půlnoc. Dvanáct jasných, klidných úderů se lahodně rozléhalo teď již ztichlou, nehybnou tmou.

Ale ona je už neslyšela.