Psí/ychopatka a masochi/ystka

Dneska jsem viděla dobrmanku jíst u stolu jako člověk. Seděla na židli, nohy i ocas í visely dolů jako potkanovi, pracky způsobně na stole, jako by právě odložila příbor. Kdybych ji nevyrušila, jistě by si ještě stihla utřít mordu.

Dáma každým coulem. Takhle se na mě ale zamračila svým černým pohyblivým obočím nad lidskýma hnědýma očima, jiný výraz pro to nemám, a otráveně seskočila dolů dělat zase psa.

Nanda si prve na moment odběhla od stolu, kde nechala uzené, bramborový knedlík a špenát. Prý si to dojí PAK. Už nemusí, naše nová fenka to vzala za ni, a vzala to do čista.

Muž se chvíli nevěřícně díval a pak upřímně vzdychl. „Ten pes má všechny vady, které pes může mít,“ pronesl zcela vážně. Ještě jí nezapomněl sežrané dveře a vyhrabaná futra v kuchyni, když byla poprvé sama doma.

Vynadala jsem psici, co se do ní vešlo. Smotala se do klubíčka, přikryla si obličej tlapkami a ani se nepohnula. „Asi se strašně stydí, co udělala,“ zašeptal muž procítěně. „Nemělas jí tak nadávat!“ vyčetl mi ještě.

Opatrně jsem se naklonila nad pelech. Stydění se nekonalo ani omylem. Dobrmanice pustě  chrápala jak zvíře.

Jmenuje se Ťapinka. „Nebudu volat na dobrmana Tapinko,“ namítl muž. „Co takhle Lejdy?“ navrhnul a se zalíbením sledoval krásnou štíhlou psičku s dlouhýma štíhlýma nohama. Moc se mi to líbilo. Elegantní Lejdy!

 Ve chvíli, kdy na to začala slyšet, jsme v domě potkali další dobrmanici, která bydlí nad námi, a je na rozdíl od Ťapky čistokrevná, tudíž o dost mohutnější.  Jmenuje se Hejdy, a zní jí to dost podobně, ne-li stejně! Když ji naše fenečka napadla se strašlivým hrdelním řevem, zapomněli jsme na všechna slušná jména na světě.

V životě před touto statnou fenou už ani nezašeptám ani Lejdy, ani Hejdy! Už nikdy nechci, aby ke mně přiběhla! Už nikdy nechci vidět takhle velké zuby, i když byla v právu!

Zatímco Hejdy po incidentu patro nad námi podle rámusu zřejmě stěhovala nábytek, aby uvolnila adrenalin, opět jsem důrazně vytkla Ťapince její společenské fopáčko. „Nebudeš mít žádné kamarády, když budeš taková!“ nabádala jsem ji jako nedávno Danečka z mojí třídy, který mlátí děti. Zdálo se mi, že rozumí. Šťouchala do mě svým něžným čumáčkem a olizovala mě. Svým dlouhým pružným ocasem mě pravidelně a láskyplně mlátila do nohy.

Je vážně moc milá. Mazlivka, miluje nás všechny, ale hlavně Nandu. S tou si vydrží hrát libovolně dlouho a evidentně ji chrání. Piškotky si z Nandiny ruky bere jako novorozená srnečka, hebce a pomalu.

POSLOUCHÁ NA SLOVO! Muže nejvíc, jako autoritu. Mě- maso-chystku: všechno maso jí chystám já, tak jsme se domluvili a je to i logické. Nandu i Matyáše bere jako starší sourozence. Je to vážně moc fajn pes!

Ale když vyjdeme z domu, škube sebou, tahá a vyhlíží psy, aby se na ně mohla vrhnout. Hlavně na ně řve. Strašlivým hlasem, až srdce v těle usedá. Jako psychopatka!

A nedá si říct. Takže místo proběhnutí a dovádění na psí louce brázdíme parkové cestičky  s náhubkem a na krátkém vodítku (týká se pouze psa), abychom nezpůsobili nějaký malér. Vždycky jdeme celá rodina, pěkně jako Hujerovci, aby fena měla pocit bezpečí.

Volně běhá pouze na dvoře. Ještě že je tak velký! „Pouštíme si dobrmana“, říkáme tomu s mužem. Chceme si to dát patentovat. Každý v jednom rohu, co nejdál od sebe, aby trasa byla co nejdelší, voláme v pětivteřinových intervalech: „Ťapko!“  a pak zase:“Dobrman!“ Stále dokola. A sladká Dobrman maká a lítá jak šús!

Na dvoře sladký miláček, venku vrahoun. Proč?  Chce nás chránit? Bojí se sama o sebe? Není to třeba jenom její bizarní způsob pozdravu? Napadlo mě to a tak jsem to vyslovila nahlas.  „Ty seš masochistka?“ zachechtal se ďábelsky Honza? „Mě takhle někdo pozdravit, tak se po…u!“ "Vrátíme ji," říká zachmuřeně ve dne. A v noci ze spaní: "Tak ty si hraješ na štěňátko, myšinko malá? No číje to oušínko a čí ten čumáček? Ťuťuťu..."

Proč, proč?! Ví to jenom ona sama a neřekne a neřekne. V azylu žila s mnoha psy na hromádce, a prý ani známka nechuti, natož nějakého odboje.

A tady?

Řve jak na dogu, tak na vylepšenou myš ve tvaru čivavy nebo ratlíka. Všechno jedno.

Proč to dělá?

Co mám dělat já?

Vždyť je to naše Ťapička!