Psí model

Znáte to taky? Stokrát vytíráte za dveřmi řádně oblečení, a nikdo to nevidí, natož aby to ocenil. Zato když se jednou jedinkrát rozhodnete, že to bleskově oblíznete jen v nedbalkách, protože je horko, a za tu chvilku přece nikdo zrovna nepůjde- sotva se sehnete, okamžitě kolem vás propochodují čtyři partaje i s návštěvami, popřípadě vám rovnou průvan zabouchne dveře, a vy zůstanete stát na rohožce ve spoďárách.

Nebo si zapomenete sundat natáčku z ofiny, kterou jste si před snídaní narychlo přicvakli, abyste podpořili skomírající tvar účesu, a vesele s ní dojedete přes půl Prahy až do zaměstnání, což vám pak několik let třikrát denně všichni připomínají.

Škodolibost osudu, náhoda – blbec, zákon schválnost...zvěte, jak libo. Známe to všichni. Někteří jsou talentovaní méně, jiní více; já pak jsem všech takto talentovaných královnou. Jsem vpravdě špičkou ve svém oboru! Nevěříte?

Mám kabát, dlouhý, černý, s kapucí. To má kdekdo, já vím. Já mám ovšem hned dva takové kabáty. Jsou skoro stejné, neb jsem v oblékání značně konzervativní, ba téměř rigidní. Jediný na první pohled evidentní rozdíl spočívá v zásadě pouze ve věku a stavu; to zejména. Zatímco jeden kabát je zánovní, pečlivě udržovaný, voní červeným Bossem, a je nošený především na tzv. nóbl příležitost, druhý je už starší pán, nejméně deset let starý, a nošený je výhradně a jedině na venčení našich fenek! Udržovaný je sice také, ale nijak úzkostlivě. Chlup sem, chlup tam, kapsy vyboulené od klíčů, vodítek, hygienických sáčků, popřípadě rovněž pamlsků na přivolání vzpurných fen evokují pivní, popřípadě gravidní břich, někdy se zjevnými stopami po packách spřátelených psů. No a navíc- tento model nevoní ani tak milým Hugem, jako spíš psinou. Pejskaři vědí, o čem je řeč.

Nedávno jsem se chystala na pohovor k potenciálnímu zaměstnavateli. Chtěla jsem udělat dojem, takže jsem se našlechtila, že mě ani vlastní psice nepoznávaly. Očmuchávaly mě, jako bych byla cizí, divže na mne neštěkaly. Očividně jsem jim byla podezřelá, to jim ovšem nebránilo v tom, aby na mně na poslední chvíli začaly vymáhat vyvenčení! Každá v tlamě svoje vodítko, div ne nohy křížem, tvářily se velmi nesmlouvavě, takže jsem podlehla.

Narychlo jsem přes sebe přehodila psí kabát a tempem štvance vykonala s čubkami hygienickou návštěvu parku. Funěla jsem jak ježek; ani ne tak spěchem, jako nervozitou v očekávání věcí příštích, takže mi přišlo docela vhod, když mě pak nějaký mladík v tramvaji pustil sednout, teprve po pár minutách jsem se dodatečně urazila: snad nejsem tak stará, aby mě pouštěli v tramvaji sednout? Nebo vypadám tak sešle?

Do začátku pohovoru mi nakonec ještě zbývalo skoro patnáct minut. Hned ve vedlejším domě byl butik s výprodejem zimních kabátů. Ne že bych snad hodlala zakoupit třetí černý kabát s kapucí, ale potřebovala jsem se trochu uklidnit. Procházela jsem se mezi věšáky, když jsem si překvapeně uvědomila, že mi po celou dobu chodí v patách obě prodavačky. Zastavila jsem se u kožešinového paleta, schválně- jestlipak se taky zastaví? Zastavily. Jedna z nich si mě okázale prohlédla od hlavy až k patě, a pak uštěpačně prohodila: „Ten je pro vás drahý!“ Druhá položila ruku na ramínko a přikývla. „Stejně by vám nebyl,“ pronesla soucitně jakoby na omluvu. Znovu jsem pohlédla na kabátek, jestli snad náhodou není z Yettiho nebo z něčeho podobně vzácného, což se mi zběžnou aspekcí nepotvrdilo, načež jsem- neschopna slova- znechuceně odešla.

Pohovor proběhl dobře, ba téměř vesele. Dokonce mi můj budoucí nadřízený dvorně přidržel kabát, abych do něj mohla lehce vklouznout. Usmála jsem se na něj a pohlédla jsem na protější stěnu, kde viselo velké zrcadlo, abych se upravila. V tu chvíli se mi zastavil krevní oběh: měla jsem na sobě ošumělý, chlupatý, popackaný a vytahaný psí kabát s ožužlaným knoflíkem. Jeho odpudivě přecpané vyboulené kapsy, ze kterých viselo vodítko a vykukoval tenisák, přímo vnucovaly dojem, že ta socka, co ho má na sobě, je tak v sedmém, osmém měsíci...